Jdi na obsah Jdi na menu
 


Don Miguel Ruiz & Barbara Emrys – Toltécké umění života a smrti

2. 11. 2015

d_m_ruiz_toltecke-umeni-zivota-a-smrti_001.jpg

Přátelé, dnešní knižní ukázka bude patřit knize Dona Miguela Ruize a Barbary Emrys, která nese název: Toltécké umění života a smrti. Knihu vydalo v roce 2015 vydavatelství – HarperCollins Publishers. O překlad se postaral Kamil Pinta. V roce 2002 prodělal Don Miguel Ruiz těžký infarkt, po němž strávil devět týdnů v kómatu. Kniha Toltécké umění života a smrti je svědectvím o niterné pouti, kterou podnikl na pomezí života a smrti, a o duchovních objevech, k nimž na této cestě dospěl. Zatímco jeho tělo leží v bezvědomí, Ruiz sní o lidech, myšlenkách a událostech, které formovaly jeho osobnost a jeho nevšední přístup k životu a smrti - k energii a hmotě. Příjemný den Vám všem a s pozdravem Jan B.

Originální název: The Toltec Art of Living and Death
Počet stran: 352 stran
ISBN: 978-83-276-1137-6
Rok vydání: 2015

„Naslouchejte, pozorujte a nebojte se změnit svůj vlastní svět. Záleží jen na vás.“
Don Miguel Ruiz

Vzpomínám na to nádherné podzimní odpoledne, kdy jsem jako student prvního ročníku univerzity spěchal navštívit svého dědečka. Bylo mu devadesát let a byl nejváženějším staršinou naší rodiny. Všichni, kdo ho znali, ho chovali v úctě, a já byl nesmírně hrdý, že mám takového prarodiče. Pyšnil jsem se tím, že za ním můžu chodit, mluvit s ním a dělit se s ním o své znalosti. Chtěl jsem, aby obdivoval mou předčasnou zmoudřelost. Chtěl jsem na něj zapůsobit pronikavostí svého intelektu.
Od té doby vím, že není dobré projevovat mistrovi vděčnost přehlídkou vědomostí. Čímkoliv jiným, jen tímhle ne. Kdo má jen trochu rozumu, ten uctí mistra mlčením. Mistr je mistrem z toho důvodu, že se nenechá vědomostmi rozptylovat. A učedník je učedníkem proto, že se jimi rozptýlit nechá! Nespočítal bych, kolikrát za mou kariéru šamana se na mě moji učedníci snažili zapůsobit, stejně jako jsem se já toho podzimního dne snažil zapůsobit na dona Leonarda. Tolik žáků, kteří měli nakročeno k hluboké moudrosti, narazilo, když se přede mnou začali blýskat znalostmi, názory a filozofickými narážkami. Jako by tím říkali: „Čím bych vás mohl ohromit? Vím něco, co vás nikdy nenapadlo! Dívejte se na mě! Poslouchejte mě! Dovolte mi, abych něco naučil já vás!“ Usedáme snad k nohám mistra proto, abychom se ujišťovali o vlastní důležitosti, nebo sedíme s mistrem proto, abychom mu naslouchali a učili se?
Toho dne jsem za donem Leonardem nepřišel proto, abych mu naslouchal. Jen co jsme usedli na dvorku, spustil jsem… a byl jsem k nezastavení. Vylíčil jsem mu všechny své politické aktivity ve škole, všechno, co jsem věděl o vládách a politicích, o bezpráví a lidském utrpení. Z mých slov čišel spravedlivý hněv a morální rozhořčení. Spílal jsem lidstvu za jeho nesčetné hříchy… a právě tehdy se dědečkův úsměv změnil v tichý smích. Na tom, co jsem říkal, nebylo nic vtipného, takže bylo jasné, že se směje mně. Posmívá se mi! Že by už ve svém věku nedovedl ocenit mou geniální logiku? Copak nevidí, jak má bystrého vnuka? Zarazil jsem se a cítil, jak ve mně sílí pocit zahanbení.
„Migueli,“ oslovil mě mírně, s vlídným úsměvem, „všechno, co se učíš ve škole, a všechno, co si myslíš, že víš o životě, je plodem vědění. Není to pravda.“
Copak nevidí, že už jsem dospělý? Proč se mnou mluví jako s dítětem? Cítil jsem horko ve tvářích. Začínal jsem mít vztek.
„Neurážej se, dítě moje,“ pokračoval. „Tuhle chybu dělají všichni. Lidé věří tomu, co se říká a proslýchá – a skládají si z toho svět, který pak považují za skutečný. Přitom nevědí, jestli to, čemu věří, je pravda. Nevědí ani, jestli je pravda to, co si myslí sami o sobě. Ty znáš pravdu? Znáš sám sebe?“
„Ano, já se znám!“ ohradil jsem se. „Jak bych se mohl neznat? Žiju se sebou od narození!“
„M´ijo, ty nevíš, čím jsi,“ odvětil klidně, „víš ale, čím nejsi. Tak dlouho si opakuješ, čím vším nejsi, žes tomu uvěřil. Věříš svému obrazu, obrazu, který stojí na mnoha lžích.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Čekal jsem pochvalu, nebo alespoň argumenty vyvracející moje stanovisko. S radostí bych se svým dědečkem utkal v souboji intelektů. Myslel jsem, že mám dost informací na to, abych se mohl se svým mistrem přít a zvítězit. A on zatím jedním úderem knokautoval moje ego. Několika nesmlouvavými větami popřel všechno, co jsem si myslel o Miguelovi. Všechno, co jsem věděl o světě, uvedl v pochybnost. V pochybnost!
Chceme-li zbořit námi vybudovanou intelektuální stavbu, pochybnost je k tomu ideálním nástrojem. Učíme se slova, věříme významům a utvrzujeme se ve své víře tak dlouho, dokud si nepostavíme pevné a stabilní přístřeší. Pochybnost je otřes, který naše obydlí v pravý čas srovná se zemí. Pod náporem pochybností může padnout každá bašta víry; a chceme-li nahlédnout za oponu iluzí, potřebujeme takový otřes. Musí přijít zemětřesení. Zíral jsem na svého dědečka a on se na mě usmíval, jako kdyby mi právě svěřil nějaké povzbudivé tajemství. Ví vůbec, jakou ránu uštědřil mému sebevědomí?
„Já vím, kdo jsem, a vím… spoustu věcí,“ blekotal jsem. Měl jsem nutkání mu odporovat, jako by mě vzdor mohl ušetřit zahanbení. „Vím, v jakém světě žiju, a vím, že dobro musí vždycky bojovat proti zlu.“
„Aha!“ zvolal v návalu vzrušení. „Dobro proti zlu, ano!“ Ten odvěký lidský konflikt! Vidíš ho ve zbytku vesmíru? Vidíš zápas dobra se zlem v lesích a zahradách? Starají se stromy o hříchy světa? A zvířata? Ryby? Ptáci? Trápí se kterýkoli pozemský tvor otázkami dobra a zla?“
„Ovšemže ne.“
„Ne? Tak kde se ten konflikt odehrává?“
Chtěl mě nachytat? Střílel si ze mě? „V lidském světě,“ odpověděl jsem nejistě.
„V lidské mysli!“
„No, ano… a není nic ušlechtilejšího než lidská mysl,“ dodal jsem nabubřele. „Kdyby zvířata –“
„Kdyby zvířata uměla myslet, lámala by si hlavu se zlem stejně jako my?
To bych jim tedy nepřál!“
Oba jsme se zasmáli a potom jsme chvíli mlčeli. „Migueli,“ řekl, když vycítil, že se moje obrana hroutí, „ten konflikt, o kterém mluvíš, se odehrává v lidské mysli, a ve skutečnosti není střetem mezi dobrem a zlem, ale mezi pravdou a lží. Když věříme pravdě, jsme šťastní a žije se nám dobře. Když věříme lžím, věcem, které v nás vyvolávají strach a nenávist, výsledkem je fanatismus. Výsledkem je to, co lidé nazývají zlem – zlá slova, zlé úmysly, zlé činy. Všechno násilí a utrpení na světě je přímým důsledkem lží, které si namlouváme.“
V tu chvíli se mi vybavovala slova jednoho známého filosofa: „Lidé trpí názory, které mají o věcech, ale ne věcmi samotnými“. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem ten citát četl, ani kdo je jeho autorem. Nějaký Němec? Ne Francouz.
„Přestaň, Migueli,“ okřikl mě don Leonardo a zbavil mě té utkvělé myšlenky. „Přestaň, prosím tě,“ zopakoval už mírnějším tónem. „Velké myšlenky se mají uvádět do praxe, ne zakládat do archivu. Vědění má to privilegium, že může sloužit poselství života. Samo o sobě žádným poselstvím není. Když mu přenecháme vládu, dožene nás k šílenství.“
Cítil jsem, že má pravdu. Po chvíli jsem mu to i řekl a on se v zahradním křesílku opřel a dlouho se na mě zamyšleně díval. Myslel jsem, že tím náš rozhovor skončil a že poté, co jsem s ním souhlasil, budu propuštěn – budu moct v kuchyni popadnout jednu „empanadu“, rozloučit se a odjet zpátky do města, kde lidé umějí ocenit mou inteligenci a vtip.
„Migueli,“ začal znovu s tak vážným výrazem, že jsem okamžitě pochopil, že nejedu nikam. „Vidím, že se na mě zoufale snažíš zapůsobit, obstát přede mnou, a rozumím tomu. Musíš to dělat, protože ještě neobstojíš sám před sebou.“
Bůhvíproč mi do očí vyhrkly slzy. Najednou jsem pochopil, že moje urputná snaha působit sebevědomě je ztrátou času. Všemi svými názory a tvrzeními jsem jen zakrýval strach, že nejsem dost chytrý nebo moudrý. Don Leonardo viděl víc, než jsem věděl já, a znal mě lépe, než jsem si byl ochotný přiznat. Sklopil jsem oči, abych nemusel čelit pravdě, která čišela z jeho pronikavého pohledu. Sklopil jsem oči, ale neodešel jsem. Zůstal jsem a naslouchal.
Toho odpoledne mi řekl spoustu věcí a trvalo léta, než jsem je všechny strávil. To, po čem každý z nás nejvíce touží, je pravda. A pravdu nelze vyjádřit slovy. Jako všichni, jako všechno, i pravda je mysteriem, které se jen tváří jako odpověď. Písmenka, která jsem se naučil ve škole, mě přivedla k odhalení, která mě přivedla zpátky k mysteriu. Pravda tu byla dříve než slova, dříve než lidstvo a dříve než celý známý vesmír. Pravda je věčná a jazyk byl stvořen k tomu, aby jí sloužil. Slova jsou štětce, jejichž pomocí malujeme obrazy pravdy na plátně mysli. Jakými malíři jsme? Jakými malíři chceme být? A jsme ochotni vzdát se svých nesmyslných přesvědčení, abychom se jimi stali?
Můj dědeček mi řekl, že mou největší silou je pravda. Je na mně, abych tu sílu používal moudře. Svět je plný lidí toužících opřít svou víru o myšlenku, o názor, svůj nebo cizí. Nabádal mě, abych nevkládal svou důvěru ve vědění, ale v sebe. Přestože jsem si to tehdy ještě neuvědomoval, náš rozhovor toho odpoledne mě přivedl na cestu, ze které jsem už nikdy nesešel. Od toho dne jsem chtěl do všeho proniknout. Chtěl jsem porozumět sám sobě a zjistit, proč jsem začal věřit lžím. Touha hledat odpovědi mi byla vrozená. Po pravdě přirozeně toužíme všichni, pídíme se po ní ale všude možně, jenom ne sami v sobě.   
Od toho dne mě nezajímalo nic jiného než pravda, a jedinými ukazateli, které mě k ní mohly dovést, byly vzpomínky – vzpomínky složené z nahodilých obrazů a scén a způsobující další zkreslení. A to byl jenom začátek. Jak rychle se můj život měnil! Jak štědrá je pravda, když jsme ochotni ji vnímat, přijímat a být za ni vděčni.
Sarita, moje matka se lvím srdcem, se této dlouhé, sny vyplněné noci ubírá podobnou cestou, vedená týmiž vzpomínkami… a hlas vědění jí přitom cosi naléhavě šeptá do ucha. Jako odměnu za svou námahu si přivede domů imitaci – živoucí napodobeninu svého syna, který už našel pravdu a radostně splynul s jejími zázraky.
 
Konec ukázky z knihy: Don Miguel Ruiz & Barbara Emrys – Toltécké umění života a smrti

 

Knihy a literatura - ukázky
T. Tichoplavová & V. Tichoplavov - Neomezené možnosti člověka
Dr. Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher - Život mezi životy
MUDr. Jan Hnízdil - Zaříkávač nemocí
Marlo Morganová - Poselství od protinožců
Jan Kristek - Dějiny po Roswellu
Dr. Steven M. Greer - Utajovaná pravda - Zapovězené poznání
Ivo Wiesner - Děti moudrých draků

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář