Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marlo Morganová - Poselství od protinožců

1. 3. 2015
kniha_poselstvi-od-protinozcu_002.jpgPřátelé, dnešní knižní ukázka se jmenuje: Poselství od protinožců a její autorkou je Marlo Morganová. Kniha byla vydána v anglickém originále pod názvem: Mutant message down under. V českém jazyce tuto knihu vydalo nakladatelství PRÁH v roce 2000. Přeložila Milena Bauerová, Copyright © by Marlo Published by arrangement Collins Publishers, Inc.Translation © Milena Bauerová, Z anglického originálu ISBN 80-7176-230-X.
marlo_morganova_001.jpgMarlo Morganová se narodila 29. září 1937 ve Fort Madison v americkém státě Iowa. Studovala biochemii a orientální medicínu na Barstow Community College (Barstow, Kalifornie) a Cleveland Chiropractic College (Kansas City, Missouri). Po ukončení studií se vdala a přestěhovala do Kansas City v Missouri. Narodili se jí dvě děti. Po 25 letech života lékařky se rozvedla a začala psát. Svůj první román Poselství od protinožců vydala vlastním nákladem v roce 1990.

Mravenci nepolévaní čokoládou
     
Slunce tolik pálilo, že jsem nemohla ani pořádně otevřít oči. Z každého póru se mi řinul pot a stékal mi po hrudi dolů na stehna, která se na každém kroku o sebe nepříjemně otírala. Potily se mi dokonce i nárty. Nikdy jsem nic takového nezažila. V tak nesnesitelném vedru mi připadalo nějakých čtyřicet stupňů jako učiněné blaho. S chodidly se mi stalo něco podivného, pod téměř souvislou vrstvou puchýřů se tvořily nové. Nohy jsem téměř necítila.      
Při chůzi se jedna z žen náhle vytratila do pouště a za chvíli se objevila s obrovským, asi půl metru širokým zeleným listem v ruce. Neviděla jsem nikde žádnou rostlinu, z níž by mohl list pocházet. Přesto vypadal, jako by ho právě utrhla, i když kolem nás byly všechny rostliny vyschlé dohněda. Nikdo se nepodivoval nad tím, kde ho našla. Říkali jí Nositelka štěstí a jejím talentem a životním posláním bylo vést hry. Ten den měla předsedat našemu společnému večeru a řekla nám, že budeme hrát hru stvoření.      
Po cestě jsme narazili na mraveniště, kde se to hemžilo obrovskými mravenci, asi dva a půl centimetru dlouhými, s podivně rozšířenými těly. „Uvidíš, jak ti budou chutnat!“ Nejspíš jsme měli tenhle hmyz mít k večeři! Byla to odrůda medových mravenců, jejichž roztažené žaludky v sobě obsahují sladkou látku, která chutná jako med. Tento druh není tak velký a sladký jako medoví mravenci žijící v zemi blízko bujnější vegetace a jejich med není jasně žlutý, hustý a hladký. Vypadá spíš jako by ho byli zpracovali přímo z okolního bezbarvého horka a větru. Tihle mravenci jsou pravděpodobně jedinou sladkostí, kterou kmen kdy ochutná. Natáhnou ruce, nechají na ně mravence vlézt a pak si strčí ruku do úst. Když ji vytáhnou, mravenci jim zůstanou v ústech. Z jejich tváří jsem vyčetla, že tenhle hmyz chutná báječně. Věděla jsem, že si ostatní budou dříve nebo později myslet, že nadešel čas, abych je ochutnala i já, a tak jsem se rozhodla pustit se do nich sama. Vzala jsem jednoho a šup s ním do pusy. Mravenci se ale nemají jíst celí, mají se rozkousnout a jejich sladká náplň vysát. Nepodařilo se mi ani jedno ani druhé! Nesnesla jsem šimráni jeho nožiček, jak se mi pokoušel vyškrábat na dásně, a vyplivla jsem ho. Později, když jsme rozdělali oheň, někteří zabalili mravence do listí, zahrabali je do žhavého popela, a když byli upečení, olízali listí jako obal od rozteklé čokoládové tyčinky. Pro někoho, kdo nikdy neochutnal med z pomerančových květů, je to patrně pochoutka, ale nemyslím si, že by medoví mravenci šli na dračku ve městě!      
Večer Nositelka štěstí zahájila naši hru tím, že roztrhala na malé kousky zelený list, který mi předtím dala. Kousky nepočítala, alespoň ne tak, jak bychom to udělali my, ale věděla, kolik jich je, protože dala každému jeden. My jsme mezitím zpívali. Pak se zahájila hra.      
Zatímco jsme dál monotónně prozpěvovali, někdo položil první kus listu na zem, a po něm je tam přikládali další a další, až zpěv ustal. Všichni jsme se dívali na skládačku, která se před našima očima rozrůstala, a když se na zemi objevilo víc kousků, pochopila jsem, že podle pravidel této hry může každý posunout kterýkoli kus, pokud si myslí, že patří na dané místo. Hráči nehráli postupně za sebou a nešlo ani o soutěžení, ale o spolupráci. Brzy se složila do původní podoby horní polovina listu a všichni si navzájem blahopřáli, potřásali si rukama, objímali se a točili se na místě. Hra byla v polovině a všichni se jí zúčastnili. Po chvíli se zase pomalu soustředili a začali vážně hrát. Přistoupila jsem a položila svůj kousek na místo. Když jsem se k listu po chvilce znovu přiblížila, nemohla jsem už poznat, který kousek byl můj, a tak jsem se vrátila a posadila se na zem. Úta mi četl myšlenky, a aniž se mě na něco zeptal, řekl: „To je v pořádku. Kousky listu se jen zdají být oddělené, tak jako každý z nás, ale ve skutečnosti jsme jedno. Proto se tahle hra jmenuje stvoření.“


Pak překládal, co říkali ostatní. „Být jedno neznamená, že jsme všichni stejní. Každá lidská bytost je jedinečná a nemůže se dělit s jinou o tentýž prostor. Tak jako tento list potřebuje všechny své části, aby byl celý, tak má každá duše své zvláštní místo. Lidé se mohou snažit vtěsnat se, kam nepatří, ale nakonec se každý vrátí na své místo. Někteří se k němu dostanou po rovné cestě, a jiní si zajdou nebo se budou pohybovat únavně v kruhu.“      
Uvědomila jsem si, že se na mě všichni dívají, a přišlo mi na mysl vstát a jít se podívat na list. Chyběl z něj jen jeden kousek, který ležel opodál. Položila jsem ho na jeho místo ve skládačce a kolem zazněl výkřik radosti, který se rozlehl nekonečným prostorem rozprostírajícím se kolem naší malé skupinky.      
V dálce zdvihla smečka divokých psů dingo čenichy k sametově černé obloze poseté třpytivými démanty a pustila se do vytí.      
„Tvůj závěr hry potvrzuje tvoje právo na tuto cestu. Kráčíme po přímé cestě v jednotě. Mutanti věří v odlišné věci a říkají: tvůj způsob jednání není můj způsob, tvůj Spasitel není můj Spasitel, tvoje navždy není moje navždy. Ale pravda je, že veškerý život je jeden. Jde v něm jenom o jednu hru. Existuje jen jedna rasa s různými odstíny pleti. Mutanti se dohadují o tom, jak se jejich Bůh jmenuje, v jaké budově ho mají uctívat, v jaký den, pomocí jakého rituálu. Přišel na zem? Co znamenají jeho příběhy? Pravda je pravda. Když ublížíš druhému, ubližuješ sám sobě. Když pomůžeš druhému, pomůžeš sám sobě. Všichni lidé jsou z masa a kostí. Jen jejich srdce a úmysly jsou odlišné. Mutanti přemýšlejí jen o tomto století, o sobě a své oddělenosti od druhých. Opravdoví Lidé přemýšlejí o věčnosti. Jsme všichni jedno, my, naši předkové, naše nenarozená vnoučata, veškerý život všude na zemi.“      
Když hra skončila, jeden z mužů se mě zeptal, jestli je pravda, že někteří lidé se celý život nedozvědí, jaký talent dostali od Boha. Musela jsem přiznat, že někteří z mých pacientů jsou v depresi a mají pocit, že je život minul, ale jiní v životě přispívají k obecnému dobru. Ano, musela jsem přiznat, že mnoho Mutantů si myslí, že nemají žádný talent a nezahloubají se nad smyslem svého života, dokud nestojí na prahu smrti. Muži vstoupily do očí velké slzy a potřásl hlavou. Tak těžké pro něj bylo pochopit, že se něco takového může stát. „Copak Mutanti ne-chápou, že když moje píseň učiní někoho šťastným, je moje práce dobrá? Pomáhat jedné osobě je dobré. Stejně můžeme pokaždé pomoci jen jednomu člověku.“      
Zeptala jsem se jich, jestli někdy slyšeli jméno Ježíš Kristus. „Samozřejmě,“ odpověděli. „Misionáři učili, že Ježíš je syn boží. Náš nejstarší bratr. Božská Jednota v lidské podobě. Uctívají ho více než cokoli jiného. Božská Jednota přišla na zem před mnoha lety, aby se lidé dozvěděli, jak žít a na co zapomněli. Ježíš nepřišel k Opravdovým Lidem. Mohl k nám sice přijít, byli jsme tady celou dobu, ale jeho poselství nebylo určené pro nás, protože my jsme nezapomněli. My jsme už dávno žili v jeho pravdě. Pro nás Božská Jednota není věc. Mutanti dají příliš na formu a nejsou schopni přijmout nic, co je neviditelné a bez tvaru. Bůh, Ježíš nebo Jednota pro nás není podstata, která by obklopovala věci nebo byla v nich – je to vše!“ Život a žití podle nich spočívá v pohybu, postupu a změně. Mluvili o živém a mrtvém čase. Lidé nežijí, když jsou rozzlobení, deprimovaní, litují se anebo jsou naplněni strachem. Nezáleží na tom, že dýchají. Dýchání jen ukazuje, ostatním, které tělo ještě není hotové k pohřbení. Ale ne všichni lidé, kteří dýchají, jsou živí. Je v pořádku si vyzkoušet, jak chutnají negativní pocity, ale rozhodně u nich nechceme zůstat. Když je duše v lidské podobě, hrajeme si, abychom viděli,co to je být smutný, co je žárlit nebo být vděčný. Ale ze zkušeností se má člověk učit a přijít na to, jaké pocity jsou bolestné a jaké příjemné.      
Potom jsme mluvili o hrách a sportech. Řekla jsem jim, že ve Spojených státech se zajímáme o sport do té míry, že platíme sportovce lépe než učitele. Řekla jsem, že jim předvedu hru. Postavíme se všichni do řady a poběžíme co nejrychleji. Ten, kdo poběží nejrychleji ze všech,zvítězí. Dívali se na mě napjatě krásnýma tmavýma očima a pak pohlédli jeden na druhého.Nakonec někdo řekl: „Ale když jeden člověk vyhraje, všichni ostatní prohrají. To má být zábava? Hry jsou přece pro zábavu. Proč bychom někoho k něčemu takovému nutili a pak se ho snažili přesvědčit, že je ve skutečnosti vítězem? Vaše zvyky je těžké pochopit. Mají pro tvé lidi význam?“ Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Ne, nemají. Poblíž ležel uschlý strom. S pomocí ostatních jsem položila kládu na velký kámen a vybudovala tak houpačku. Užili jsme si spoustu legrace a i ti nejstarší členové kmen si ji vyzkoušeli. Lidé ve věku sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti let v sobě znovu objevili dítě a bavili se při hře, jejímž účelem nebylo vyhrát nebo prohrát, ale společně se pobavit. Vysvětlili mi, že některé věci člověk nemůže dělat sám a tohle byla jedna z nich! Naučila jsem je také skákat přes švihadlo, které jsme vyrobili spletením několika vyschlých zvířecích střev. Pak jsme začali kreslit v písku nebe peklo ráj, ale mezitím se setmělo a naše těla si začala říkat o spánek, a tak jsme to nechali na jindy. Tu noc jsem ležela natažená na zádech a dívala se vzhůru na úžasnou zářivou oblohu. Diamanty vystavené na černém sametu v klenotnictví nejsou zdaleka tak krásné. Obrátila jsem pozornost k té nejjasnější hvězdě. Pomohla mi otevřít mysl a uvědomit si, že tihle lidé nestárnou jako my. Ano, jejich těla se pomalu opotřebovávají, ale jsou jako svíčka, která hoří pomalu a stejnoměrně. Nestane se, že by jim vynechal jeden orgán ve věku dvaceti let a jiný ve čtyřiceti. To, čemu ve Spojených státech říkáme stres, mi teď připadalo jako pouhá zbabělost. Pomalu jsem vychládala. Tohle učení mě stálo hodné potu, ale bylo účinné. Podaří se mi sdělit mojí společnosti, čeho jsem tady svědkem? Nikdo mi nebude věřit: Na to jsem musela být připravená. Lidé si prostě nebudou umět představit, že někdo může takhle žít. Ale věděla jsem, že péče o fyzické zdraví lidí se musí spojit se skutečným léčením jejich poraněných,krvácejících, churavých a pochroumaných věčných bytostí. Hleděla jsem upřeně na oblohu a ptala se sama sebe: Ale jak?“

V čele

Slunce se vyhouplo na oblohu a okamžitě se udělalo vedro. Toho rána jsme měli vykonat nový rituál. Postavili mě do středu našeho půlkruhu obráceného na východ. Úta mi řekl, abych oslovila Božskou Jednotu svým vlastním způsobem a abych vyslala svou modlitbu, v níž požádám o vydařený den. Na závěr obřadu, když jsme se připravovali k dalšímu pochodu, mi bylo řečeno,že dnes budu vůdcem já. Měla jsem kráčet vpředu a vést celý kmen. „Ale to nemohu,“ řekla jsem. „Nevím, kam jdeme, ani nedovedu nic najít. Vážím si vašeho návrhu, ale opravdu vás nemohu vést.“      
„Měla bys,“ zaslechla jsem. „Nadešel tvůj čas. Abys poznala domov, zemi, veškeré úrovně života a svůj vlastní vztah ke všemu viditelnému i neviditelnému, musíš vést. Je v pořádku kráčet ve skupině na nějakou dobu jako poslední, a je přijatelné pohybovat se po určitou dobu v jejím středu, ale pro každého nakonec nadejde čas, kdy musí vést. Nemůžeš nikdy porozumět roli vůdce, pokud se sama neujmeš takové odpovědnosti. Každý musí někdy projít všemi rolemi, bez výjimky, dříve nebo později, když ne v tomto životě, tak někdy jindy! Jediný způsob, jak obstát ve zkoušce, je zkoušku podstoupit. Všechny zkoušky, na všech rovinách, se tak či onak opakují, dokud v nich neobstojíme.“      
A tak jsme vykročili se mnou v čele. Byl horký den a připadalo mi, že teplota vystoupila nad čtyřicet stupňů. V poledne jsme se zastavili a použili našich matrací a přikrývek k vybudování stinného přístřešku. Když vedro polevilo, vykročili jsme znovu, ačkoli dávno uplynula doba, kdy už jsme jindy tábořili na noc. Po cestě se neobjevila žádná zvířata ani rostliny, které bychom mohli uctít jako svou potravu. Nenašli jsme ani žádnou vodu. Vzduch byl jako horké, nehybné vakuum. Nakonec jsem to vzdala a prohlásila jsem, že naše cesta pro ten den skončila.      
Toho večera jsem požádala o pomoc. Neměli jsme ani jídlo ani vodu. Obrátila jsem se na Útu, ale ten mi nevěnoval pozornost. Obrátila jsem se tedy na ostatní. Nerozuměli sice mému jazyku, ale věděla jsem, že rozumí tomu, co říká moje srdce. Řekla jsem: „Pomozte mi, pomozte nám!“ Opakovala jsem to znovu a znovu, ale nikdo mi neodpověděl.      
Namísto toho všichni mluvili o tom, že každý někdy jde vzadu. Začala jsem přemýšlet,zda se lidé, kteří u nás v Americe žijí na ulici, dostávají do takové situace z vlastního přičinění. Většina Američanů se zcela jistě pohybuje uprostřed společnosti. Nejsou ani příliš bohatí ani příliš chudí, nejsou ani na smrt nemocní ani zcela zdraví. Nejsou morálně docela bezúhonní ani se nedopouštějí vážných zločinů. Dříve nebo později musí každý z nás vykročit s vírou kupředu a musí vést, i kdyby to bylo jen proto, aby vzal zodpovědnost sám za sebe.      
Než jsem usnula, olizovala jsem si rozpukané rty znecitlivělým, suchým jazykem. Točila se mi hlava a nedalo se říci, zda to bylo z hladu, žízně, horka nebo vyčerpání.      
Druhý den jsme pokračovali v cestě pod mým vedením. Udělalo se znovu velké horko. Hrdlo se mi stahovalo a nemohla jsem polknout. Jazyk jsem měla tak suchý, že téměř ztvrdl,a připadalo mi, že natekl a několikanásobně se zvětšil, takže mi ležel v ústech jako suchá houba. Ztěžka jsem dýchala. Když jsem se násilím pokoušela vdechnout horký vzduch hlouběji do plic, pochopila jsem, proč je pro tyhle lidi požehnáním mít nos jako medvídek koala. Široký nos a velké nosní dutiny byly lépe uzpůsobené k dýchání horkého vzduchu než můj evropský knoflík.      
Prázdný horizont vypadal čím dál tím hrozivěji. Zdálo se, že vzdoruje lidskému pokolení, že náleží něčemu jinému než lidstvu. Tato země vyhrála všechny bitvy proti pokroku a teď jakoby považovala i sám život za něco cizího. Nebyly tu žádné silnice, žádná letadla nad hlavou ani stopa po živých bytostech. Uvědomovala jsem si, že jestli mi kmen brzy nepomůže, zcela jistě všichni zemřeme. Šli jsme pomalu, ke každému kroku jsme se museli nutit. V dálce jsme viděli temné, těžké bouřkové mračno. Týralo nás tím, že zůstávalo stále vpředu a nikdy jsme nešli dost rychle, abychom se mohli těšit z jeho obsahu. Nedostali jsme se ani dost blízko, abychom se ochladili v jeho stínu. Viselo před námi jako mrkev, kterou někdo přivázal před tažného osla.     
V jednom okamžiku jsem vykřikla, možná jen proto, abych si sama dokázala, že ještě mohu křičet, možná jen ze zoufalství. Ale nebylo to k ničemu. Svět kolem nás zvuk pohltil jako vyhladovělý netvor.     
Před očima se mi začaly zjevovat vidiny jezírek chladivé vody, ale pokaždé, když jsme k nim dorazili, nenašli jsme nic než písek.     
Druhý den uběhl bez jídla, vody a pomoci. Navečer jsem byla tak vyčerpaná, nemocná a skleslá, že jsem si ani nestačila dát pod hlavu svou klokaní kůži a upadla jsem do spánku napolo v mdlobách.     
Třetího rána jsem se obrátila na každého jednotlivého člena naší skupiny a na kolenou jsem je prosila, jak jen nejhlasitěji mi moje umírající tělo dovolovalo: „Prosím vás, pomozte mi! Prosím vás, zachraňte nás!“ Mluvila jsem jen s obtížemi, protože jsem se probudila s jazykem tak vyschlým, že jsem ho nemohla odlepit od patra.     
Poslouchali mě a pozorně se na mě dívali, ale dál nehnutě stáli a usmívali se. Měla jsem dojem, že si mysleli: „My také máme hlad a žízeň, ale tohle je tvoje zkušenost, a proto za tebou stojíme ve všem, co se musíš naučit.“ Nikdo mi nenabídl pomoc.     
A tak jsme kráčeli dál. Vzduch nehybně stál a celý svět se tvářil tak nehostinně, jako by se bouřil proti mému vpádu. Nedostávalo se mi žádné pomoci, nenacházela jsem žádné východisko. Byla jsem vysušená z vedra a mé tělo už nereagovalo na podněty. Umírala jsem. Jasně jsem na sobě pozorovala známky smrtelné dehydratace. Byl konec. Umírala jsem.     

Hlavou mi probíhala jedna myšlenka za druhou. Vzpomínala jsem na své mládí. Tatínek se celý život dřel na stavbě železnice v Santa Fé. Byl to pohledný muž. Nikdy v životě mi neodepřel lásku, podporu a povzbuzení. Maminka s námi byla vždycky doma. Vzpomínala jsem na to, jak dávala najíst tulákům, kteří jakoby zázrakem věděli vždycky přesně, který dům v celém městě je nikdy neodmítne. Moje sestra měla vždycky ty nejlepší známky a byla hezká a oblíbená. Mohla jsem se na ni celé hodiny dívat, když se strojila na schůzku se svým chlapcem. Přála jsem si být jako ona, až vyrostu. V duchu jsem viděla mladšího bratra, jak objímá našeho psa a stěžuje si, že se s ním děvčata ve škole chtějí držet za ruku. Jako děti jsme byli všichni tři dobří kamarádi. Zastali jsme se jeden druhého v každé situaci. Ale během let jsme se navzájem odcizili. Věděla jsem, že by v této chvíli ani nevycítili moje zoufalství. Četla jsem někde, že před smrtí člověku proběhne před očima celý život. Ne že by mi probíhal můj život myslí jako video, ale vybavovaly se mi ty nejpodivnější vzpomínky. Viděla jsem se, jak stojím v kuchyni, utírám nádobí a učím se pravopis. Nejtěžší slovo, s nímž jsem se potýkala, bylo slovo „klimatizace“. Vzpomínala jsem na to, jak jsem se zamilovala do námořníka, který se pak stal mým mužem, na naši svatbu v kostele, na zázrak narození mých dětí, nejdřív chlapce a později dcery, která se narodila doma. Vzpomínala jsem na svá zaměstnání, studia a absolutoria a pak jsem si uvědomila, že umírám zde v australské poušti. Jaký to mělo všechno smysl? Dosáhla jsem cíle, k němuž směřoval můj život? „Bože můj,“ řekla jsem si, „pomoz mi pochopit, co se děje.“     

Odpověď se dostavila okamžitě. Urazila jsem deset tisíc mil z mého domova v malém americkém městečku, ale pokud jde o mé myšlení, nepohnula jsem se ani o píď. Přicházela jsem ze světa, který se řídil levou polovinou mozku. Odmalička mi vštěpovali logiku, soudnost, čtení, psaní, matematiku, vztah mezi příčinou a následkem, zatímco zde jsem byla v realitě založené na činnosti pravé poloviny mozku, s lidmi, kteří nepoužívali moje vzdělávací pojmy a nezbytnosti civilizace, které jsem považovala za tak důležité. Byli to mistři pravé poloviny mozku, kteří využívali tvořivosti, představivosti, intuice a spirituálních pojmů. Nepřipadalo jim nutné komunikovat verbálně, dělali to prostřednictvím myšlenek, modliteb, meditace, ať už se tomu říká jakkoli. Já jsem je prosila o pomoc hlasem. Jak nevědomá jsem jim musela připadat! Kterýkoli z Opravdových Lidí by svou žádost pronesl tiše, od mysli k mysli, od srdce k srdci, jako jednotlivec ke všeobecnému vědomí, v němž je veškerý život propojen. Do tohoto okamžiku jsem se považovala za člověka, který je odlišný, oddělený od Opravdových Lidí. Opakovali, že jsme všichni jedno a že žijí v jednotě s přírodou, ale až do té chvíle jsem toho byla pouhým pozorovatelem. Držela jsem se stranou. Musela jsem se spojit v jedno s nimi, s celým vesmírem a komunikovat tak jako oni. A to jsem také udělala. V duchu jsem poděkovala zdroji tohoto odhalení a neslyšně jsem vykřikla o pomoc. Použila jsem stejná slova, která jsem každé ráno slýchala od členů kmene: „Jestliže je to pro moje nejvyšší dobro a pro nejvyšší dobro veškerého života, nechť se učím.“     
Hlavou mi prošla myšlenka: „Vlož si do úst kámen.“ Rozhlédla jsem se. Kolem dokola žádné kameny nebyly. Kráčeli jsme po jemném písku. Ale myšlenka se vrátila.     
Vlož si do úst kámen.“ Tu jsem si vzpomněla na kámen, který jsem si vybrala a který jsem stále ještě měla schovaný v záňadří. Byl tam celé měsíce. Zapomněla jsem na něj. Vyňala jsem ho, vložila si ho do úst a převalovala ho po jazyku. Jakoby zázrakem se mi v ústech začala tvořit vlhkost. Znovu jsem mohla polykat. Vrátila se mi naděje. Třeba jsem dnes přece jen neměla zemřít.     
„Díky, díky, díky,“ pronesla jsem nehlasně. Byla bych se rozplakala, ale moje tělo v sobě nemělo dost vláhy na slzy. A tak jsem dál v duchu žádala o pomoc: „Jsem schopná se učit. Udělám, cokoli bude třeba. Jen mi pomoz najít vodu. Nevím, co mám dělat, co hledat, kudy jít.“     
Napadla mě myšlenka: „Buď vodou. Buď‘ vodou. Když budeš vodou, najdeš vodu.“ Nevěděla jsem, co to mělo znamenat: Nedávalo to smysl. Bud‘ vodou! To přece není možné. Ale znovu jsem se soustředěně snažila zapomenout, že jsem byla naprogramována společností, která se řídila levou částí mozku. Uzavřela jsem se síle logiky a rozumu a otevřela jsem se intuici. Zavřela jsem oči a začala jsem být vodou. Kráčela jsem dál a využívala jsem všech svých smyslů. Cítila jsem vůni vody, její chuť, její dotyk, slyšela jsem její zvuk, viděla jsem ji. Byla jsem chladivá, čistá, zkalená, klidná, vlnila jsem se, měnila jsem se v led, tála jsem, vypařovala jsem se, měnila jsem se v páru, déšť, sníh, byla jsem mokrá, plná životodárné vláhy, rozstřikovala jsem se, rozlévala, byla jsem bez hranic. Byla jsem všemi podobami vody, které mi přišly na mysl.     
Kráčeli jsme přes rovnou pláň, která se před námi rozprostírala do nedohledna. Viděli jsme jen jeden malý pahorek, písčitou dunu asi dva metry vysokou, s kamennou římsou na vrcholku. Vypadala jako by se v této nehostinné krajině ocitla nedopatřením. Vystoupila jsem na ni s očima zavřenýma před slunečním žárem, téměř v transu, a na vrcholku jsem se posadila. Pak jsem pohlédla dolů a uviděla, že se moji přátelé, kteří mě ve všem podporovali a milovali mě nezištnou láskou, zastavili a vzhlíželi ke mně s širokým úsměvem. Unaveně jsem jim úsměv oplatila. Pak jsem natáhla ruku dozadu, abych se opřela, a tu jsem ucítila mokro. Prudce jsem se otočila. Za mnou, na skalnaté římse, kde jsem seděla, bylo jezírko, asi tři metry široké a skoro půl metru hluboké, naplněné nádhernou, křišťálovou vodou z mračna, které se nám včera tak vysmívalo.     
Pevně věřím, že první doušek téhle zteplalé vody mě přivedl k našemu Stvořiteli blíž než přijímání v kostele. Bez hodinek jsem si nebyla jistá časem, ale odhadovala jsem, že od chvíle, kdy jsem se stala vodou, do okamžiku, kdy jsme si s výkřiky radosti namáčeli v jezírku hlavy, neuběhlo ani půl hodiny.     
Zatímco jsme stále ještě oslavovali náš úspěch, prošel kolem obrovitý ještěr, který vypadal, jako by byl nedopatřením přežil z prehistorických dob. Nebyla to vidina, byl skutečný. V té chvíli nebylo případnější večeře než tohle stvoření, které jako by vystoupilo z vědecko-fantastického románu. Zachvátila nás euforie, která se lidí zmocňuje při hodech.     

Tu noc jsem poprvé pochopila, proč domorodci věří, že mezi zemí a jejich předky existuje vzájemný vztah. Náš ohromný kamenný pohár znenadání vyrazil ze země uprostřed této roviny jako životodárný prs jakéhosi dávného ženského předka, jehož vědomí se proměnilo v neorganickou hmotu, aby nám zachránilo život. V duchu jsem pahorek pokřtila po své matce – Georgia Catherine.     
Rozhlédla jsem se kolem, a s vděčností jsem konečně pochopila, že svět je opravdu místo plné bohatství, plné dobrých, vstřícných lidí, s nimiž se o něj můžeme dělit, pokud si to navzájem dovolíme. Všude je dostatek potravy a vody pro všechny bytosti, jen kdybychom byli schopni přijímat a dávat. Ale ze všeho nejvíc jsem ocenila bohatou spirituální pomoc, které se mi v celém životě dostalo. Teď, když jsem se zbavila přesvědčení, že „všechno musím dělat svým vlastním způsobem“, se mi pomoc nabízela v každém okamžiku strasti, v okamžiku blízké smrti i v umírání.     
     
Konec ukázky z knihy: Marlo Morganová - Poselství od protinožců

Knihy a literatura - ukázky
Pavlína Brzáková – Ze mě: Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Paul Brunton - O temné noci duše
David Icke - Život v přeludu (... a jak se z něj probudit)
Voyen Koreis - Blavatská a theosofie
Anastasia Novych - AllatRa
Don Miguel Ruiz & Barbara Emrys – Toltécké umění života a smrti
T. Tichoplavová & V. Tichoplavov - Neomezené možnosti člověka

Dr. Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher - Život mezi životy
MUDr. Jan Hnízdil - Zaříkávač nemocí
Jan Kristek - Dějiny po Roswellu
Dr. Steven M. Greer - Utajovaná pravda - Zapovězené poznání
Ivo Wiesner - Děti moudrých draků

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář