Jdi na obsah Jdi na menu
 


Voyen Koreis - Blavatská a theosofie

21. 5. 2016

blavatska_a_theosofie_001.jpgPřátelé, rád bych Vás dnes na Kanale 22 pozval k úryvku z knihy - Blavatská a theosofie, jejímž autorem je Voyen Koreis. Jak už to tak v životě bývá, tak při hledání jádra věci, se člověk většinou musí „protloukat“ literaturou ve dne i noci, aby se mu podařilo přes obrovské množství existujících materiálů nalézt i zajímavé knižní tituly. Do této kategorie bych rád zařadil právě knihy Voyena Koreise. Příjemný den Vám všem a s pozdravem Jan B.

 

 

National Library of Australia Cataloguing-in-Publication entry
Author: Koreis, Voyen.
Title: Blavatska a theosofie (a Czech language title)
Edition: 1st ed.
ISBN: 978-0-9871982-0-4

voyen_koreis_001.jpgVoyen Koreis se narodil 14. února 1943 v Londýně (Anglie). Je česko-australským spisovatelem, publicistou, překladatelem, výtvarníkem, ilustrátorem a designérem. Mezi jeho literární díla napsaná v anglickém jazyce patří např.: The Fools' Pilgrimage, The Kabbalah - a timeless philosophy of life, Asylum Seekers in Heaven — Satirical Novel. Knihy vydané v českém jazyce: Kabala: nadčasová filosofie života, Poutníci v čase, Můj bíbr: Memoáry, Hledači azylu v nebi: Mefisto a Feles.

Blavatská a theosofie
Voyen Koreis

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí už za jejího života běžně říkalo, byla postavou nanejvýše kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Může za to jednak její povaha, o níž lze jen říci, že byla nevyzpytatelná, také ale to, že svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí.
Tato situace se dosti rychle změnila už i pouhých deset let po smrti Blavatské, kdy Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století. Pokud jde o umění, potom různé směry jimiž byly dadaismus, surrealismus, abstraktní expresionismus, projevující se v malířství, sochařství, architektuře, hudbě, jevištní tvorbě, atp., vděčí za mnohé theosofii. Téměř vše, co vzniklo v moderním umění zhruba od konce 19. století, až do doby po první světové válce a co se táhne jeho dějinami dodnes, buď přímo čerpalo z theosofie nebo se aspoň o ni zblízka otřelo. Ke kulminaci došlo kolem roku 1910, asi dvacet let po smrti Blavatské. Například Kandinského významný spis O duchovnosti v umění (1911) je jasným svědectvím toho, že jeho autor si dobře prostudoval práce Blavatské, Sinnetta, Besantové, Leadbeatera, atd.
Obrazy Františka Kupky, už v jeho raném období kolem roku 1890 byly často zcela jasně inspirovány theosofickými náměty a myšlenkami; později už byly přímo založeny na teoriích z theosofie převzatých. Snad vůbec nejzajímavější je to, že všichni čtyři umělci, které jmenují různí teoretikové umění jako možného prvního abstraktního malíře, tj. Kandinskij, Mondrian, Malevič a Kupka, byli theosofy. Seznam lidí, kteří buď přímo patřili mezi členy Theosofické společnosti nebo k ní měli velmi blízko, je vskutku impozantní. Už proto těm lidem, kteří (zejména v Česku) na tuto "pseudovědu", jak theosofii s oblibou nazývají, hledí okem podezíravým, musí někde něco podstatného unikat.
Jak tomu vlastně bylo?

Tato biografie by nebyla vyvážená, kdybych zde neuvedl aspoň některé z apokryfních a alternativních verzí, jichž vzniklo velké množství. Četné z nich se týkají právě tohoto údobí v životě Blavatské, které je poměrně málo podloženo. O kresbě, na níž je zpěvák, jímž je maďarský basista Agardi Metrovič v roli Mefistofela, se ví celkem bezpečně, že je dílem Blavatské. Je určitým důkazem toho, že se kolem Blavatské v té době děly věci, o nichž se v „oficiálních” biografiích většinou nepíše. Verzi, podle níž byla HPB neposkvrněnou pannou, lze ještě uvěřit dokud v ní figuruje jen její manžel, který byl o mnoho let starší a od něhož mladá Jelena utekla. Osvědčení, které dostala od doktora o nějakých třicet let později, mohlo docela dobře být, jak se anglicky říká „doctored”, to jest pozměněno tak, aby vyhovovalo svým účelům. Proč? Existovaly totiž fámy, podle nichž měla mít Blavatská zhruba v době kolem roku 1860 hned dva vážné poměry, z jednoho z nichž se jí dokonce mělo narodit i dítě! Jedná se ale opravdu jen o fámy?
Po svém návratu do Ruska a odtud do zakarpatských oblastí, se údajně nejprve vrátila na nějaký čas ke svému manželovi, který ji k tomu přemluvil a který ji snad měl později i nadále podporovat finančně. Asi ji ten „starý dědek”, jak ona o něm s despektem mluvila, musel velice moc milovat! Miloval ji ale zřejmě také někdo jiný. Byl jím mladý estonský baron Nicholas Meyendorff. Ten byl vášnivým spiritualistou a velice blízkým přítelem Angličana Daniela Dunglas-Homea, snad nejznámějšího media všech dob. Jisté je, že s Dunglas-Homem měla Blavatská po nějaký čas velmi dobré vztahy, což se ale později dosti radikálně změnilo, jak ještě uvidíme. Meyendorff prý Jeleně navrhoval, aby se s Blavatským rozvedla a vdala se za něho, což ona kdysi sama dokonce potvrdila. Asi to tak jednoduché ale nebylo. Generál Nikifor Blavatský pro ni nejspíš znamenal finanční jistinu a to je něco čeho se málokterá žena jen tak lehce vzdá. V devatenáctém století to pak jistě platilo dvojnásob. Blavatská nicméně podle mnohých měla mít s Meyendorffem poměr, o čemž se dosti pochopitelně ona sama nikde nezmiňuje. Přibližně ve stejný čas se ale na scéně (a to doslova) objevil ještě jiný nápadník, operní pěvec Agardi Metrovič. Ten už sice byl na sklonku své kariéry, operní scéna v Tbilisi kde měl v té době angažmá, rozhodně nebyla z nejlepších. Metrovič měl zřejmě manželku, také zpěvačku, která ale asi nebyla příliš žárlivým typem. Čím již ne nejmladší Metrovič Jeleně učaroval se neví; nemohl být o mnoho mladší než její manžel, špičkovým pěvcem, aspoň podle toho co se o něm ví, také jistě nebyl, zdá se ale, že přesto vše byla Jelena Meyendorffovi s ním nevěrná. Tentýž se měl aspoň takto o tom svěřit svému příteli Dunglas-Homeovi, který to později, když se s Blavatskou nepohodl, vypustil do světa. Pokud je to pravda, byla by Blavatská měla v té době mít vedle manžela alespoň dva milence!
Šeptanda kolem Blavatské se tímto zdaleka nekončí a odtud už vše téměř nabývá proporcí televizní soap opery. Jeden z výše uvedených mužů (favoritem by asi musel být Meyendorff) údajně přivedl Blavatskou do jiného stavu. Aby se vyhnula pomluvám, jichž by v provinčním Tbilisi jistě bylo moc a moc, mladá žena se proto prý uchýlila do malého místa zvaného Ozurgeti, nedaleko Černého moře, kde se nacházela ruská vojenská posádka. Dítěti pomohl na svět místní vojenský lékař, narodilo se ale s vadou; údajně měl malý Jurij být hrbáčkem. Blavatská předstírala před rodinou, že se ujala dítěte, o němž prohlašovala, že je měl Meyendorf s jistou její přítelkyní. Dítě bylo neustále nemocné; Blavatská s Metrovičem, který při ní zřejmě stál, zatímco Meyendorff se nejspíš vytratil kamsi do modravých dálav, s ním dokonce jeli do italské Bologni za jakýmsi specialistou, vše ale marno, malý Jurij v pěti letech zemřel a byl prý pochován kdesi v jižním Rusku pod Metrovičovým jménem.
Blavatská, která prý své dítě nesmírně milovala, byla nyní volná. Rozhodla se odcestovat do Káhiry spolu s Metrovičem, jemuž se i přes už dosti pokročilý věk podařilo ještě získat angažmá v tamější opeře. Loď, na níž pluli spolu se čtyřmi sty jinými cestujícími, se ale potopila poté, kdy se vznítily sudy se střelným prachem. Blavatská byla jedním z pouhých sedmnácti zachráněných trosečníků, Metrovič při neštěstí zahynul. Tolik apokryfní příběhy utajených lásek Blavatské. O rozvázání tohoto spletence se pokoušeli mnozí autoři. Někteří stojí neochvějně na straně ryze duchovní HPB, podobné panně Marii. Jiní se staví spíš na stranu pomlouvačů, jichž bylo vždycky dost a jichž nadále přibývá i dnes a to nejen z řad skeptiků, ateistů a materialistů. Musíme si totiž uvědomovat, že Blavatská se svou doktrínou pořádně narušila do té doby pevnou tkaninu náboženských institucí, katolických, protestantských i pravoslavných, na Západě i v Rusku. Pro to, že se v té době kolem ní nejspíš něco dělo, něco co v těch oficiálních životopisech nenalezneme, hovoří především prostá logika spojená s prostými životními zkušenostmi. Blavatská chytila kdysi v útlém mládí virus, který ji nutil k tomu studovat a experimentovat, snažit se poznávat sebe samotnou. Ten kdo si přečetl například knihu C. G. Junga Vzpomínky, sny, myšlenky, ví, že člověk se může v takovýchto úvahách velice snadno ztratit, podobně jako se to stalo i Jungovi. Ten se sám přiznává, že po nějaký čas se nacházel na samém pokraji duševní nemoci, která se podle toho jak ji popisuje, zdá být druhem rozpolcené osobnosti. Podle toho co Jung píše, celá věc se táhla po nějaký čas, rozhodně zde šlo minimálně o celé měsíce, pokud ne přímo o roky.
Co kdyby se Blavatské bylo stalo něco podobného? V každém případě musíme uvážit, že se v jejím životě v tomto místě nachází nějakých pět, snad i sedm let, která se tak nějak nehodí k tomu ostatku, neladí s jejím předchozím ani s tím pozdějším životem. Předtím než se vrací Jelena koncem roku 1858 k rodině do Pskova, máme zde deset let absolutně horečnaté činnosti, naplněné zejména cestováním. Kdo se chce něco dozvědět, musí cestovat, to je známá věc a to se také s Blavatskou v té době dělo. Dělo se to tak znovu po roce 1865 a po čtvrt století to neustalo, až do její smrti. Blavatská měla vždycky nohy z toulavého telete. Máme zde ale mezidobí, trvání asi 5-7 let, kdy se Blavatská najednou nachází povětšinou v oblasti Tbilisi, odkud se příliš nevzdaluje. To je dosti divné. Pokud by ji tam držely starosti o její vlastní neduživé dítě, leccos by se tím vysvětlovalo.
Když se nad tím sám zamýšlím, připadá mi to jakoby tu byly dvě Jeleny Petrovny. Jedna absolutně soustředěná na to, co vidí jako svůj jediný a ryzí životní cíl, dnes bychom snad řekli stát se poslem Nového věku. K tomu účelu potom obětovat vše, jen aby se mohla přiblížit svým cílům a podřídit se přitom těm, které vidí jako své duchovní nadřízené. Pod tím vším se mi ale rýsuje jiná Blavatská. Je jí docela „normální” mladá žena, která si přeje být milována, mít rodinu... Jakoby tato druhá Blavatská, když se začala blížit k třicítce, asi tak na pět, možná i sedm let ovládla pole, nabyla vrchu v tom dvojím životě, jímž snad v té době žila. Nezapomeňme také na to, že byla medium a to medium docela výjimečných schopností. Jak si ještě ukážeme jinde, za to se obvykle něčím platí, nejčastěji potom rozvráceným soukromým životem. Leccos ze soukromého života Blavatské zůstane už asi provždy tajemstvím. Toho, že usedlý a uspořádaný příliš nebyl, není těžké se dohadovat.
Na tomto místě předběhnu trochu událostem, abych zaznamenal ještě jednu událost ze života Blavatské, k níž došlo o nějakých deset let později, za jejího pobytu v USA. Michael C. Betanelly, o němž se toho příliš mnoho neví kromě toho, že byl původem Gruzínec a že byl dosti podstatně mladší než Blavatská, se s HPB potkal někdy v roce 1874. Zdá se, že se do ní na místě zamiloval. Blavatské, jejíž manžel zemřel několik let předtím, snad na něm imponovalo to, že byl dosti bohatý a možná také to, že pocházel z Gruzie, místa kde se odehrávala emocionální dramata o nichž tušíme, že je deset let předtím intenzivně prožívala. V každém případě odjela Blavatská za Betanellym do Filadelfie, kde se za něj počátkem dubna 1875 provdala v místním pravoslavném kostele. Plukovník Olcott, o jehož přátelském vztahu k HPB si povíme mnohem víc později, se o tomto manželství, o němž se dozvěděl až když už byli tito dva oddáni, vyjádřil jako o „návalu šílenství”. Betanelly nejen byl mnohem mladší, ale podle Olcotta nebyl zdaleka intelektuálně na výši Blavatské. Ta Olcottovi tehdy řekla, že toto manželství způsobila její karma a že to je pro ni trest za její pýchu a agresivitu. Také to, že manželství nebude nikdy naplněno. Zda tomu tak bylo či ne není jisté, v každém případě tento svazek nevydržel ani celé dva měsíce, protože koncem května 1875 už byla Blavatská zpátky v New Yorku a s Betanellym se rozešla. Oficiálně rozvedeni byli ale až o tři roky později. Tato poměrně krátká epizoda mi připadá být jakoby vzdálenou ozvěnou toho, co se s Blavatskou dělo o deset let dříve. Proto ji zmiňuji na tomto místě a ne později, kam by patřila chronologicky. Pokud jde o citový život Blavatské, patří rozhodně sem a ne jinam. Záhadou je také, co asi by mohl znamenat kryptický výrok Blavatské o karmě, která toto druhé podivné manželství v jejím životě měla podle ní způsobit?
Vraťme se ale raději do prostředka šedesátých let devatenáctého století, kdy se Blavatská už asi po sedm let pohybovala většinou po Rusku a jeho tehdejších državách, přičemž nejvíc času strávila v zakarpatských oblastech. Jen občas se přitom objevovala ve vyšší společnosti, kde někteří v ní viděli senzační medium a propagátorku spiritualismu, zatímco pro jiné byla neznabohem, či přímo pomocnicí ďáblovou. Ovšem, jak praví staré přísloví, doma není nikdo prorokem. Mimo hranice Ruska se zatím o Jeleně (Heleně) Petrovně Blavatské, budoucí věhlasné Madame Blavatsky, případně HPB, ještě příliš mnoho nevědělo. To se mělo změnit, i když na to aby se mohla stát jednou z nejznámějších a zároveň i nejkontroverznějších postav 19. století si musela budoucí Madame Blavatsky ještě nějaký čas počkat.

3. Spiritualismus
V nedávné době se kromě spiritualismu (někdy také spiritismu, to mi ale připadá spíš jako eufemismus pro oddávání se zvýšené konzumaci alkoholu) ujal ještě jiný název – channeling. V zásadě se ovšem jedná o jednu a stejnou věc. Slovo spiritualismus má svůj kořen ve slově “spirit” neboli duch – soustřeďuje se tedy spíše na to, o čem se spiritualisté domnívají, že je v průběhu seance kontaktováno. Channeling, má původ ve slově “channel” neboli kanál, ale také způsob komunikace, jde tedy spíše o to jak k takové komunikaci dochází. V klasickém spiritualismu devatenáctého století nemívali exponenti téhož celkem žádné pochybnosti o tom, že rozmlouvají s duchy zemřelých lidí. Moderní výraz channeling, který jak si všímám se do češtiny jinak nepřekládá, může zahrnovat komunikace s jinými inteligentními bytostmi a to ne nutně lidského původu; velice často se má jednat o obyvatele jiných planet a tak podobně, aspoň v myslích těch kteří se channelingem zabývají. V každém případě je zapotřebí někoho kdo by byl schopen takovéto komunikace dosáhnout, ať už je to člověk samotný (v takovém případě jde ale spíš o meditaci) nebo, jak je tomu ve většině případů, někdo v tomto směru schopný a zkušený. Tedy medium.
Až doposud bylo možné přistupovat k životopisu madame Blavatské poměrně objektivně. Příběh této neobyčejné ženy nelze ale v úplnosti podat, aniž by člověk nebyl přitom vtažen do vírů kontroverzí a spekulací, které se kolem její osobnosti vynořily. Zde musím poněkud upřesnit – k něčemu podobnému dochází zákonitě a to pokaždé kdy se vynoří nějaká osobnost, která má schopnosti jimž se říká nadpřirozené. Kolem takovýchto lidí se vždy shlukují jednak pochlebníci, ale také pochybovači, kteří se pokoušejí buď dokázat, že se jedná o podvod, či všechno nějakým racionálním způsobem vyložit. Jsou zde také ale i lidé, kteří mají celkem mysl otevřenou, přesto ale potřebují nějak přesvědčit sami sebe o tom, že něco takového vůbec existuje. Nesmíme ovšem zapomenout ani na ty, kteří prostě uvěří. My zde máme také na vybranou: buď odmítneme uvěřit tomu, co popsalo mnoho očitých svědků, před 150 lety stejně jako i dnes, také tomu co Blavatská o sobě sama říká, nebo přijmeme vše beze zbytku. V prvním případě by nebylo o čem psát, v druhém bychom si mohli připadat spíš jako při čtení pohádek. Existuje ovšem střední cesta, k níž nás Blavatská prostřednictvím svých pozdějších spisů ostatně přímo vybízí. Poslechněme si co se o tom říká či píše, pokud možno se přesvědčme na vlastní oči, ale udělejme si o věci vlastní názor. Jedním si můžeme být celkem jisti; Blavatská byla tím, čemu se dnes obvykle říká medium. Ti kteří ji dobře znali a měli se spiritualismem nějaké zkušenosti, ale tvrdili, že se od běžných medií lišila. Povězme si tedy nejprve, co je pod výrazem medium spiritualisty, kteří toto slovo vynalezli, běžně chápáno. Čím se vlastně zabývá takové medium?
Medium spiritualistů je člověk, který dokáže sloužit jako prostředník pro komunikace s bytostmi nacházejícími se na opačné straně pomyslné zdi dělící nás od světa, který je pro nás tou velikou neznámou. Většina spiritualistů si představuje, že se komunikuje s dušemi zemřelých lidí; jak uvidíme, theosofové na to nahlížejí jinak. Aby mohlo dosáhnout komunikace, medium se potřebuje dostat do stavu tzv. transu, tj. upadnout do jakéhosi polovědomí nebo, v těch krajních případech, i úplného bezvědomí. Medium v transu se podle spiritualistů potom stane buď tlumočníkem, který vyřizuje vzkazy ze světa duchů (na příklad prostřednictvím automatického psaní) nebo je jeho/její tělo, včetně hlasivek, přímo ovládnuto tzv. kontrolním duchem. V takovém případě se celá osobnost ovládajícího ducha také obrazí i na tváři, gestech a hlasu media. Dalo by se říci, že osobnost media ustoupí pro tu chvíli jaksi do pozadí, aby udělala místo jiné osobnosti, té která je ovládá. To, jak dalece je možné pro takového ducha medium ovládnout, závisí hlavně na tom jaké hloubky transu je medium schopné dosáhnout, což se značně liší v jednotlivých případech.
V zásadě lze říci, že čím hlubšího transu dosáhne, tím lepší je i medium, protože s hloubkou transu se také rozšiřuje rejstřík jeho projevu. Tak například, k tomu aby medium bylo schopno provádění automatického psaní, což je asi tím nejméně náročným způsobem projevu, který záhy ovládla mladá Jelena, není zapotřebí nijak zvlášť hlubokého transu. Mnohým z nás se něco podobného děje i jaksi bezděky, když například duchem nepřítomni si něco čmáráme tužkou na papír, zatímco třeba vedeme telefonický hovor s někým kdo nás málokdy pouští ke slovu. Když potom zavěsíme, podíváme se na papír a s podivem zjistíme, že aniž bychom si toho byli vědomi jsme nakreslili obrázek, načrtli geometrické obrazce nebo i napsali nějaké podivné a zdánlivě s ničím nesouvisející věty. Kdybychom za tím šli dále, možná že bychom v sobě objevili nějaké psychické schopnosti, v kterémžto případě bychom potenciálně mohli sami plnit úlohu media. Většinou ale se nám něco takového prostě stalo – abychom hovořili a tímto koncentrovali svoje myšlenky nám nebylo dosti dobře možné, zavěsit by bylo bývalo neslušné, to co nám volající povídal nás moc nebavilo, takže jsme prostě vypnuli a nechali se tím vším nějak mírně hypnotizovat, až jsme se ocitli na pokraji lehkého transu. Media schopná provozovat automatické psaní se vyskytují celkem běžně a v okruhu našich příbuzných a známých se skoro určitě takový člověk nachází, i když si toho nemusí být ani sám vědom.
V té příští a o něco vyšší kategorii se nacházejí media schopná hlasového projevu. Medium specializující se na hlasový projev se potřebuje dostat do poněkud hlubšího transu, v němž je schopno hovořit za kontrolujícího ducha, při čemž se mu často i úplně mění barva hlasu. Žena při takovémto transu může na příklad hovořit i téměř mužsky znějícím hlasem, rysy jejího obličeje se změní tak, že připomínají spíše mužskou vizáž, atp. Těm kteří se zabývají výzkumem spiritualismu, takto se projevující duchové prý nejednou popsali jak k takovéto záměně osobností vlastně dochází. Podle nich, každé medium běžně mívá svého “kontrolního ducha”. Obvykle jím bývá bytost, jejíž přítomnosti si je medium vědomo od samého počátku své dráhy, často už od útlého dětství, a k níž má naprostou důvěru. To prý je nejdůležitější, protože jen za takovýchto okolností je medium svolné k tomu, aby se nechalo svým kontrolním duchem zcela ovládat. Pokud by tomu tak nebylo, skoro určitě by se jeho nevědomí úspěšně bránilo takovéto invazi.
Při přímém hlasovém projevu se kontrolní duch zmocňuje hlasového ústrojí, které ovládá po dobu trvání transu. Protože mu nepatří, bývá to dosti obtížné a hlas skoro zákonitě zní dutě a nepřirozeně. Kontrolující duch takto v průběhu seance může na příklad pronést proslov k přítomným, předat vzkazy od jiných bytostí nacházejících se na opačné straně, popřípadě dohlížet na jiné jevy k nimž během seance dojde. Kontrolní duch spiritualistů je tedy jakýmsi konferenciérem či moderátorem, který uvádí celý pořad seance, která může zahrnovat psané vzkazy, klepání stolku, přímý hlas, případně také materializace. Medium přitom všem většinou nic neví o tom, co se kolem něho děje či událo.
Během svých vlastních výzkumů fenoménu spiritualismu jsem měl možnost si poslechnout, někdy i rozmlouvat, s údajnými kontrolními duchy několika médií. Musím s upřímností říci, že pokud se týče výše jejich inteligence, podle mého úsudku nikdy nijak nevynikali nad celkový průměr společnosti, která se při té příležitosti sešla. Řekl bych spíš, že zhruba tito “duchové” vždycky říkali zhruba to, co od nich jejich posluchači očekávali a nevzpomínám si, že bych byl kdy odešel obohacen o nějaké zvláštní moudrosti. Jejich projevy se často příliš nápadně podobaly běžným nedělním kázáním v nějakém pozemském kostele. Zřejmě i zde platí “like attracts like”, stejné k stejnému si cestu hledá... Nezatracujme ale spiritualisty tak docela. Ono je to sice všechno nejspíš docela jinak než jak si to oni představují, jenže tak se to má i se spoustou jiných věcí.
V případě spiritualismu nemůžeme prostě jen tak mávnout rukou nad něčím, co bylo mnohokráte zkoumáno a popsáno a to velice rozumnými a věrohodnými lidmi. Arthur Conan Doyle, otec vysoce racionálně přemýšlejícího Sherlocka Holmese, prototypu všech soukromých detektivů, se stal dokonce přesvědčeným spiritualistou, jak jsem už naznačil. Doylea, který za 1. světové války ztratil syna, vlastně ke spiritualismu přivedly emoce, stejně jako mnoho jiných lidí. Doyle se, aspoň podle svého přesvědčení, se synem spojit nakonec dokázal, takže ke spiritualismu konvertoval. Na sklonku života dokonce napsal obsáhlou knihu zabývající se historií spiritualismu, což učinil s plným vědomím toho, že to v očích mnoha lidí uškodí jeho reputaci. Doyle nicméně projevil zájem o spiritualismus již mnohem dříve, protože členem British Society for Psychical Research (společnosti pro psychický výzkum) se stal již v roce 1883, tedy jako poměrně mladý muž.
Sir William Crookes byl prominentním vědcem (chemie, fysika) viktoriánské doby, který také neváhal dát v sázku svou pověst, když se začal vážně zabývat spiritualismem. Crookes na to šel s hlediska vědce a tudíž se vždy přesvědčil o tom, že vše je před seancí tak jak by mělo být, že nikde se nenacházejí žádné drátky, propadla či podobné pomůcky, jimiž by medium nebo nějaký jeho pomocník mohlo přítomné oklamat. Že podvodná media a takováto zařízení existovala o tom nemůže být pochyb; vyvolávání „duchů” byl zejména v druhé polovině devatenáctého a počátkem dvacátého století náramně výnosný obchod, který k sobě pochopitelně lákal mnohé podvodníky. Jinými významnými členy Společnosti pro psychický výzkum, kteří se věnovali výzkumu mediálních schopností, byli například budoucí britský ministerský předseda Arthur Balfour, filosof William James, přírodovědec Alfred Russell Wallace, vědec Oliver Lodge, a mnozí jiní. Už v Bibli se nacházejí četné narážky (a často také varování) na tyto jevy, které dnes spadají pod obecný pojem spiritualismus či channeling a které nedaly spát mnoha lidem v průběhu věků. Nejznámějším je snad případ prvního židovského krále Saula. V Saulově době neměla media zřejmě na růžích ustláno, protože tento král vydal rozkaz, aby byli všichni věštci a hadači vyhnáni ze země. Potom ale přišla chvíle kdy toho začal litovat. Jeho duchovní rádce prorok Samuel totiž zemřel a Saul, který měl nemalé potíže s tím držet si bojovné Filištínské od těla, cítil, že by se mu prorokovy rady právě nyní náramně hodily. Poptal se tedy kolem dvora a bylo mu řečeno, že jistá čarodějnice z Endoru by mu mohla umožnit spojení se zemřelým Samuelem. Král se za ní vydal v přestrojení, čarodějnice to ale rychle prohlédla (ve svém oboru zřejmě vynikala). Saul, kterému kvůli jeho ediktu nevěřila, musel před ní nejprve odpřísahat, že jí nijak nepotrestá za provozování svých kouzel, teprve potom se uvolila, že ke královi zemřelého proroka přivede. Popsala potom královi vzhled člověka, který před ní “vystoupil ze země” (většina médií potvrdí, že svým vnitřním zrakem vidí toho, kdo k němu ze světa duchů přichází) a král padl před (jemu neviditelným) Samuelem na kolena. Prostřednictvím čarodějnice, která podle všeho byla hlasovým, i když ne materializujícím mediem, prorok se přihlásil králi slovy, jaká by se za daných okolností dala celkem očekávat: “Proč mi nedáš pokoj?” Saul vyložil Samuelovi svoje obavy a starosti, načež byl nucen si vyslechnout prorokovo delší kázání, které by se dalo krátce shrnout asi takto: “Co sis nadrobil, to si také sněz!” Opět nelze říci, že by v tom byla nějaká veliká moudrost, dokonce ani od údajného ducha jednoho z nejslavnějších proroků všech dob…
Media typu “direct voice” neboli přímého hlasu bývají také ještě poměrně početná. K naprosté většině pravidelně se scházejících spiritualistických kroužků patřívá aspoň jedno takovéto medium. V případech spiritualistických kostelů lze jich obvykle najít několik, často se střídajících během bohoslužby. Tím pádem se mají přítomní vždy na co těšit, protože vědí, že s tím a tím mediem se jim tu dostane kázání třeba od náčelníka či šamana nějakého indiánského kmene (ti se zdají být k mediím z nějakých důvodů obzvlášť často přitahováni), jindy opět od kněze nějaké církve (který za života třeba i horoval proti spiritualismu), atp. Medium, či jeho kontrolní duch, ke konci bohoslužby obvykle také namátkově předává vzkazy některým z přítomných, typu: „Je zde se mnou starší paní (následuje kratší či delší popis, podle něhož dotyčný buď návštěvníka pozná či nepozná), ráda by vzkázala, že (následuje často něco triviálního, co ale může mít nějaký smysl pro příjemce)“. Někdy je takovýchto vzkazů docela slušný počet, jindy to mediu zjevně ten den nijak moc nesedí a po několika nepříliš úspěšných pokusech to vzdá.
Nejzajímavější, ale také daleko nejvzácnější, bývají případy opravdu hlubokého transu, jakého jsou schopna dosáhnout jen určitá media. Při nich jsou možné tak zvané aporty nebo dokonce materializace. Ve spiritualistickém názvosloví výraz aport znamená, že nějaký předmět, většinou něco menšího, třeba květina nebo klenot, bývá přenesen z jiného, často vzdáleného místa, do místnosti v níž se koná seance. Spiritualisté většinou chápou takovéto aporty jako dary přinesené duchy zemřelých svým bližním.
Uri Geller, který se proslavil svými schopnostmi ohýbat kovové předměty, jako na příklad lžíce a vidličky a to dokonce i před televizními kamerami, ve své autobiografii popisuje celou řadu případů náhle se objevivších předmětů, které by spiritualista určitě označil za aporty, k nimž došlo v jeho přítomnosti a které, i když věděl, že je zřejmě nějak zapříčinil, sám většinou nedokázal vysvětlit. Pokud jde o ohýbání příborů, některým lidem se tyto věci staly jaksi samy o sobě uvnitř zásuvky příborníku, zatímco oni byli na Gellerově představení nebo se dívali na jeho pokusy v televizi. Je ovšem pravděpodobné, že byli sami medii, aniž by si to nějak uvědomovali.
Spiritualisty daleko nejvíc ceněnými medii bývají ovšem ta, která dosahují materializací celých osob. K těmto jevům docházelo poměrně nejčastěji v 19. století, později se staly řidšími a dnes o nich nebývá často slyšet. Důvody. které k tomu vedou, nejsou jasné – snad i zde jsou určité věci v módě, zatímco jiné z ní vypadnou. K materializacím je zapotřebí určitých podmínek, obvykle dosti přísných. Pro člověka, který není sám spiritualistou, bývá přitom velice těžké se k podobným seancím dostat. Přesvědčení spiritualisté totiž tvrdí, že přítomnost skeptiků, kteří mají o těchto jevech silné pochybnosti, narušuje celkovou atmosféru seance, která potom nebývá většinou příliš úspěšná. Přesto se některým seriózním badatelům podařilo podobných seancí se zúčastnit a dokonce v některých případech jim bylo umožněno před seancí i po jejím skončení si nejen prohlédnout místnost, ale přesvědčit se i o tom, že samotné medium nemá u sebe či na sobě nic, s čím by se dalo podvádět.
Badatel, pokoušející se proniknout za roušku spiritualismu, se nicméně musí s lecčím smířit. Například s tím, že materializující medium bývá obvykle umístěno buď v přilehlé menší místnosti, nebo aspoň za plentou, případně v malém kabinetu podobnému plátěnému stanu, kde nejčastěji leží na lehátku. K tomu je několik důvodů. Typické materializující medium potřebuje ke svému výkonu většinou naprostou tmu, klid a soustředění spolusedících. Pokud by bylo uprostřed hlubokého transu něčím nebo někým náhle vyrušeno, pokud by se media ku příkladu někdo dotknul, mohlo by to odnést epileptickým záchvatem nebo dokonce i zemřít. I k takovým případům již údajně došlo. Materializujícímu mediu obvykle trvá dost dlouho než se dostane se do hlubokého transu, který bývá vlastně úplným bezvědomím. Často přitom oddechuje jako při těžké námaze, někdy se i svíjí, jakoby v porodních bolestech. Ti z pozorovatelů, kteří měli příležitost sledovat medium při úspěšné materializaci, celkem shodně popisují, že viděli z těla media, většinou z jeho otvorů, z úst, z nosu nebo z genitálií, vycházet šedou nebo bledě namodralou mlhovitou látku, které se říká ektoplasma. Ektoplasma se postupně zformuje do tvaru člověka, jak to vidíme na na čtyřech fotografiích dole. Většinou bývají dobře zformovány jen některé části lidského těla, obličej nebo ruce, zatímco zbytek postavy zůstává jen mlhavý a nevýrazný. Nejčastěji chybí takovýmto materializovaným postavám nohy. Musíme si především uvědomit, že v dnešní době, kdy má celkem kdekdo přístup k počítačům s grafickými programy, na nichž rukou slušně schopného operátora lze vytvořit celkem věrohodně vyhlížející montáž prakticky z jakéhokoliv materiálu, takovéto fotografie asi nikoho o ničem moc nepřesvědčí. Fotografie, které zde vidíme, pocházejí ale z doby před více než sto lety, kdy podobná kouzla bylo mnohem těžší provozovat a odborníci dokázali celkem snadno označit případné falzifikáty. Tyto snímky byly jimi prohlášeny za pravé a nefalšované.

ethel-post-parishova_medium_001.jpg

Medium na obrázcích je Ethel Post-Parishová z Pensylvanie, nacházející se v transu za pootevřenou plentou, zatímco údajně materializuje ducha indiánské dívky jménem Silver Belle. Existují fotografie několika fází materializace, zde vidíme čtyři z nich. Jen výjimečně dochází v průběhu seance k úplné materializaci, kdy materializovaná bytost přechází po místnosti, rozmlouvá a dokonce si i potřásá rukou s přísedícími. Některým z členů Společnosti pro psychické výzkumy, kteří k věci obvykle přistupují ze skeptického hlediska, se přesto podařilo takovýchto seancí se zúčastnit a ověřit si, že k žádným podvodům přitom nedocházelo.
Jak si ale později ukážeme, jindy to tak jednoznačné nebylo. Pro rozeného skeptika je ovšem spiritualismus zemí zaslíbenou, protože příležitostí k pochybování se tu nabízí mnoho. Některé je ale těžké zpochybňovat. Jsou například známy případy levitace, při nichž medium nacházející se v hlubokém transu se vznese a zůstane „zavěšeno” v prostoru i po několik minut. Tohle ovšem dokáží také indičtí fakíři či afričtí šamani, z nichž někteří byli dokonce při levitaci nafilmováni.
Blavatská se v Petrohradě seznámila v roce 1858 s britským mediem Danielem Dunglas-Homem, který musel bez jakékoliv nadsázky být jedním z nejsilnějších a nejznámějších medií všech dob. Matka Dunglas-Homea byla původem Skotka, z rodiny s dlouholetou tradicí věštectví a jasnovidectví, zatímco otec byl levobočkem hraběte. Syn Daniel se do šlechtického rodu pro změnu přiženil, když si v Petrohradě vzal za manželku ruskou šlechtičnu. K tomu došlo právě v ten čas, kdy se Blavatská vrátila ze svého desetiletého putování světem do Ruska a rovněž přebývala po nějaký čas v Petrohradě. Odtud se jistě tito dva také znali osobně, když je asi vzájemně představil Meyendorff. Jméno Dunglas-Home bývá v souvislosti se spiritualismem zmiňováno často i v dnešní době. Je tomu tak zejména proto, že Dunglas-Home během své velice úspěšné kariéry jako medium nebyl nikdy přistižen při žádném podvodu – později už se pochopitelně vyrojili pochybovači, jak už tomu vždycky bývá. Na dobové kresbě uprostřed dole, Dunglas-Home v transu levituje, což se s ním údajně čas od času dělo jaksi spontánně a o čemž existují přísežné výpovědi několika velice věrohodných svědků. V jednom dobře dokumentovaném případě se Dunglas-Home prý dokonce vznesl do vzduchu a ve vodorovné poloze vyplul oknem ven, aby se po chvíli vrátil zpět do místnosti vedlejším oknem! Dunglas-Home si nebyl vědom toho, co se s ním ve stavu transu dělo. Pokaždé, kdy při seanci levitoval, dozvěděl se o tom až od přítomných lidí a pouze poté, kdy se z transu už probral.
Seance, při nichž docházelo k materializacím, bývaly velice populární zejména ve druhé polovině 19. století a při jedné z nich, jak si ještě povíme, se Blavatská poprvé setkala s plukovníkem Olcottem, pozdějším spoluzakladatelem Theosofické společnosti. Na sklonku 19. století se začali výzkumem materializujících médií podrobně zabývat již zmínění prominentní britští vědci A. R. Wallace a Sir William Crookes. Podařilo se jim sice shromáždit celou řadu důkazů, jak už ale v oblasti psychických jevů bývá skoro pravidlem, obsáhlé vědecké práce byly nakonec jejich kolegy zdiskreditovány. Některá z médií s nimiž oba pracovali byla totiž později přistižena při podvádění. A to pochopitelně stačilo. Zde narážíme na tu temnou stránku spiritualismu, kde se vyskytují nejen podvody, ale také veřejnosti na pospas vydané a takto rozvrácené soukromé životy, atp. V naprosté většině případů se totiž z nějakých důvodů mediální schopnosti snoubí s charakterovými nedostatky jejich nositelů. Dokonce i v případě již zmíněného Daniela Dunglas-Homea, i když tento nikdy nebyl během seancí přistižen při jakémkoliv podvádění, se později podařilo pochybovačům nalézt epizodu z jeho života, kdy byl jistou dámou obviněn z toho, že se pokusil z ní vymámit dědictví. Tím pádem dostal punc podvodníka jehož se potom už nikdy úplně nezbavil.
Spiritualistická media prostě věrohodností nijak zvlášť nevynikají a proč tomu tak je, není docela jasné. Nicméně se zdá, že lidé, kteří se s těmito schopnostmi narodili, jakoby nesli sebou nějaké těžké břímě. Navíc bývají často vystavováni velikým náporům. Dobré medium totiž je a vždycky bylo vzácné a tudíž žádané. Ta schopnější jsou proto nucena k častým produkcím, což je psychicky ale i fyzicky silně vyčerpávající. Pokud se zprofesionalizují, očekává se od nich, že vždy a všude podají ten nejlepší výkon. Přitom všem, dlouhodobě jejich vyhlídky na úspěch většinou dobré nebývají. Psychické schopnosti a s nimi spojené jevy mají vždy jaksi nestálý charakter; za určitých okolností se projevují lépe, jindy zase hůře nebo také vůbec ne. Někdy se i hovoří o rodinné klatbě, což byl právě případ předků Dunglase-Homea. Není proto nic zvláštního, když medium, které mohlo být zpočátku velice úspěšné, náhle pocítí, že mu ubývají síly, takže se nakonec uchýlí k nějakému podvodu. Zejména když ze svých výdělků třeba musí uživit rodinu. Skoro by se dalo říci, že to je tak míněno, že podvodná media jsou zde proto, aby dodala vodu na mlýn skeptikům, kteří vždy jen číhají na příležitost si na nich smlsnout a veřejně je odhalit. Okultní jevy jsou vůbec jakoby předurčeny k tomu, aby zde vždy zůstalo nějaké místo k pochybnostem, pokud člověk takto inklinuje. Media, která si vypomáhají různými triky do toho zapadají.
Podle toho co víme o Blavatské, musela být neobyčejně silným mediem, ovšem s jednou vzácnou výjimkou. Síly, jimiž disponovala, se mohly projevovat téměř za jakýchkoli okolností, Blavatská je zřejmě měla pod vědomou kontrolou. Jak se zdá, byla by bývala schopna většiny z výše uvedených výkonů a to za denního světla, bez plenty, bez transu, za přítomnosti jakéhokoliv počtu skeptiků. Dokázala to mnohokrát a přesvědčila o svých schopnostech množství vynikajících lidí, a ne jen několik naivních spiritualistů. V jistém bodě své kariéry se ovšem rozhodla, že toho přesvědčování o pravdivosti těchto fenoménů už bylo dost a dost; od té doby prostě odmítala se nechávat přemluvit k jakýmkoliv dalším produkcím. Věděla zřejmě co dělá. Pokud chtěla něčeho dosáhnout, musela se především soustředit na důležitější úkoly, jimiž pro ni byly její pozdější stěžejní literární práce. Pokud by byla Blavatská dále pokračovala v mediálních produkcích, byl by ji skoro určitě potkal podobný osud s jakým se setkávají téměř všechna media, ať už dobrá nebo nedobrá, poctivá či nepoctivá. Po každém jednom přesvědčeném člověku, by se odkudsi vynořil zástup nových pochybovačů a tak by to šlo až do nekonečna. Stačí se podívat na to, jak se vede současným mediím, jako třeba již zmíněnému Urimu Gellerovi. Ten může sice jezdit po celém světě, ohýbat lžíce a vidličky před plnými sály i před televizními kamerami, dokonce i na dálku přenášet tyto svoje síly na spousty jiných lidí, jimž se v rukách nebo i v kuchyňských zásuvkách také samy od sebe ohýbají příbory. Přitom všem, znovu a znovu bývá někým obviňován z podvodu nebo je při nejlepším uznáván za výjimečně šikovného iluzionistu!
V případě Blavatské prostě bylo někde nutné říci “Ne!” Spiritualisté, kteří Blavatskou až do té doby milovali, jí ovšem najednou nemohli přijít na jméno. Daniel Dunglas-Home, kterého mohla až doposud považovat za spřízněnou duši, ji ostře odsoudil. Nedávala si totiž před ústa žádné servítky, když začala spiritualisty kritizovat. O tom si povíme více ještě později, zatím se vraťme k Jeleně Petrovně, která byla přesvědčena, že za fenomény které spiritualismus přináší, se skrývá jiná, větší a hlubší pravda. Také, o tom že jsou zde lidé, kteří tuto pravdu znají.

Konec ukázky z knihy: Voyen Koreis - Blavatská a theosofie

Knihy a literatura - ukázky
Anastasia Novych - AllatRa

Don Miguel Ruiz & Barbara Emrys – Toltécké umění života a smrti
T. Tichoplavová & V. Tichoplavov - Neomezené možnosti člověka

Dr. Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher - Život mezi životy
MUDr. Jan Hnízdil - Zaříkávač nemocí
Marlo Morganová - Poselství od protinožců
Jan Kristek - Dějiny po Roswellu
Dr. Steven M. Greer - Utajovaná pravda - Zapovězené poznání
Ivo Wiesner - Děti moudrých draků

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář