Jdi na obsah Jdi na menu
 


Knihkupectví - Hledající / Rozhovor s Pjér la Šé’zem

4. 1. 2017

rozhovor-s-pjer-la-se---zem_001.jpgPřátelé, na přelomu měsíce dubna a května roku 2016 se uskutečnil zajímavý rozhovor s psychoterapeutem a spisovatelem Pjér la Šé’zem. Otázky pokládal majitel knihkupectví -  Hledající, Jan Jelínek, a tento rozhovor vyšel v tištěném čísle Zpravodaje – Hledající (2/16). Jen si dovolím ještě malé doplnění. V katalogu knihkupectví – Hledající, můžete také nalézt aktuální knihu od spisovatele Davida Icke s názvem: Život v přeludu (... a jak se z něj probudit!) S pozdravem Jan B. 

Pjér la Šé'z - provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi, ve které doprovází své klienty na jejich cestě při hledání a realizaci osobní svobody. Dlouhodobě spolupracuje s Jaroslavem Duškem z divadla Vizita a v představeních Čtyři dohody a Pátá dohoda. S Ivetou Duškovou a Petrou Bílkovou účinkuje v představení Škola Malého stromu. V hudební oblasti působí ve znovu obnovené bigbítové kapele Rakousko-Uhersko. Vydal zatím čtyři publikace - psychologickou studii Indián - zpráva o archetypu, hlubinný román o hledání sebe sama Den svatého Ignora, novelu ve stylu realistického vizionářství Cesta a hlubinnou studii Psychologie souhlasu. Zajímají jej především otázky možností lidského bytí v tomto světě.

JJ:
Jsem zcela unešen vaším netradičním přístupem k mnoha činnostem. Od účinkování v představení Čtyři dohody s Jaroslavem Duškem po přijímání klientů na psychoterapii v jurtě. Je to součást přirozené snahy vymanit se z konformity, která by asi slušela každému?

PK:
Konformita je jedním z největších nebezpečí současnosti. O to víc, že nynější technologie ji velmi vydatně amplifikují, čímž masový člověk může získávat dojem, že je v soukolí postmoderního světa něčím podstatným. Přitom nevidí, že je jen manipulovanou otrockou silou, která toto soukolí uvádí do pohybu díky svému množství. Na směřování tohoto soukolí se přitom nijak nepodílí. Pokud to postřehne, obvykle přestává být davovým konzumentem v míře, ve které je schopen takového uvědomění. To je právě to, co mne přivádí k systematickému opouštění způsobů života, které jsou diktovány bezduchým systémem. Je přitom velmi zajímavé konfrontovat se s oním zvnitřnělým masovým člověkem, který ve mně tak ochotně přitakává bezduchosti, pohodlnosti, alibismu i strachu a všem ostatním symptomům současné nevědomosti. Samozřejmě, že daleko zajímavější je onen stav počínající svobody, který se vynořuje všude tam, kde se mi při takové konfrontaci daří nepodléhat síle setrvačnosti. Velmi často mi přitom v poslední době pomáhá Lao-tseho konstatování - odstoupením chráníme svou celistvost.
Nabývám totiž dojmu, že veškerá ta bezduchost je posilována nevědomými identifikacemi s vnějškovým světem. Jakmile se opřeme o vlastní podstatu – Jungovo Bytostné Já - identifikace se rozpouštějí a na jejich místě probleskuje něco velmi prostého - vlastní přirozenost. Stejně jako Vy jsem přesvědčen, že toto je velmi funkční cesta, díky které můžeme individuálně opouštět kolektivní marasmus.

JJ:
Mýma rukama prošly zatím čtyři Vaše knihy (Indián - zpráva o archetypu, Den svatého Ignora, Cesta a Psychologie souhlasu). Nevím, zda jich bylo více, ale ve jmenovaných vnímám postupný posun od archetypální přímočarosti k až možná trochu vědecké systematičnosti (Psychologie souhlasu). Obdivuji vaši schopnost sdělovat obtížně vyjádřitelné v takovémto širokém spektru poloh. Je to tak, že i vy sám cítíte nyní nad svými teoriemi postupně větší a větší nadhled?

PK:
To je jedna - asi ta zajímavější - stránka této věci. Ta prozaičtější spočívá v tom, že Indiána jsem psal vlastně na zakázku. Bylo to téma, které jsem si vybral, protože jsem se už dlouho setkával s fenomény, ukazujícími na archetyp Indiána. Využil jsem tedy té nabídky od nakladatelství Triton k tomu, abych tuto oblast alespoň trochu zmapoval. Nezacházel jsem přitom do přílišných detailů a byl jsem s tou prací hotov během pár měsíců. Podobné to bylo s Cestou, která byla jakýmsi mým deníkem, ve kterém jsem se pokoušel převést do srozumitelnější řeči zážitky abnormální reality, které se mi v té době docela nečekaně spontánně otevřely. Také tato novela vznikla velmi rychle. Naopak Ignora jsem psal jako součást procesu, ve kterém jsem vystupoval z hluboké krize, v niž jsem se ocitl mimo jiné také díky tomu, že moje ego nebylo připraveno na tyto zážitky abnormální reality – respektive tehdy se mi zdálo nemožné integrovat je do toho, čemu se běžně říká realita. Snad proto může Ignor čtenáři v první části zprostředkovat zážitek ztráty zdravého rozumu a v druhé části integraci oné jinakosti, kterou taková zkušenost nutně přináší do společně sdíleného rámce. Psychologii souhlasu jsem psal dvacet let ve snaze nějak propojit vědecký a lidský přístup, který je více otevřen uměleckému elementu. Je to dost dlouhá doba na to, abych mohl skutečně získat určitý nadhled a odstup, který jsem se postupně pokoušel vtisknout do této studie. Jsem potěšen, že to tak vnímáte i Vy.

JJ:
Hezkým příkladem pro mne bylo představit si běžné vnímání světa jako dvojrozměrné s tím, že se někdy odvažujeme pokusit vystoupit do plastičnosti. Při pohledu z dvojrozměrného světa však toto snažení může vypadat spíše jako bláznovství. „No jo, to jsou halucinace slýchávám třeba v reakci na pokusy o kontakt s „jinými světy. Má cenu někoho ve snahách o pohled do třetího rozměru přesvědčovat nebo alespoň inspirovat?

PK:
Myslím, že rozměrnější lidé přesvědčují už tím, že vibrace jejich vědomí - to, co z nich vyzařuje - má odlišný charakter, takže v lidech, kteří dávají přednost konvenci, vyvolávají určité procesy již jen svou přítomností ve společném prostoru. Je celkem jedno, jestli jsou to reakce odporu, obdivu, nebo touha otevřít v sobě také svobodnější prostory. To se, myslím, děje samo. Právě z toho důvodu mi připadá přesvědčování i jakékoli jiné agitace v tomto směru zbytečné. Řekl bych, že nejúčinnější je ono pověstné wu-wej, neboli konání nekonáním. Osobně mám za to, že takový postoj je nejvíc vědomý. Samozřejmě to neznamená nějaký ústup před obecnou nevědomostí.

JJ:
Záměr duše. Existuje něco takového? Jak se k němu přiblížit? Může to být cíl veškerého našeho snažení v probíhajícím vtělení?

PK:
Musím přiznat, že jsem o tom naprosto přesvědčen. Jestliže své duši nasloucháme, dříve nebo později naprosto zřetelně vidíme, že sleduje realizaci dynamického propojení mezi vědomím a nevědomím. A jelikož je duše přirozeně spirituální, můžeme docela klidně položit rovnítko mezi nevědomí a Božství. Jung někde říká, že už staří alchymisté byli přesvědčeni o tom, že stejně jako člověk touží spojit se s Božstvím, Božství touží spojit se s člověkem. Takové spojení lze tedy realizovat někde na půl cesty. Indiáni říkají, že smyslem lidského života v těle je posílení světelnosti naší duše tím, že sestoupí do světa stínů. Svou světelnost pak posiluje tím, že rozlišuje mezi světlem a stínem, takže člověk může být v okamžiku smrti silnější než při svém zrození. Když se podaří dosáhnout stejné světelnosti, kterou disponuje Stvořitel, člověk už se nemusí znovuzrozovat. To skutečně může být cílem našeho snažení v jakémkoli vtělení. Cílem, se kterým se díky svobodné vůli můžeme stejně dobře i minout a právě proto Buddha velmi přesně rozpoznal, že koloběh smrti a zrození je zároveň koloběhem, který je udržován lpěním a tedy je to koloběh utrpení, z něhož je třeba se vyvázat. Je to obecná archetypální představa, která nám přibližuje patrně jeden z nejsilnějších záměrů lidské duše.

JJ:
Může jako jakási kotva našeho duchovního života působit nějaký systém rituálů? Třeba neděle s posloucháním pořadů v rádiu, Večerníčky, promlouvání v kruhu, Velikonoce, Beltine? Nebo máme mysl unifikovat do 30-ti denních měsíců, plateb v eurech a světonázoru v pohledu pravice - levice?

PK:
Unifikace, stranictví a veškeré zmechaničtění slouží především k tomu, aby z lidské vícerozměrné bytosti udělala manipulovatelnou loutku, která stále jen na něco reaguje, takže se víc a víc vzdaluje vlastní přirozenosti. Jako kotva duchovního života se proto naprosto nehodí. Právě naopak zmechaničtěla mysl žádnou kotvu nemá a připomíná spíše neřiditelné plavidlo, které nemá žádný vliv na směřování vlastní cesty - je tak zcela v rukou nahodilosti. Pokud hledáme ukotvení, je daleko vhodnější rozvíjet vědomý způsob komunikace s tím, co přesahuje naše vědomí - počínaje duší. A tento vědomý způsob byl odjakživa nazýván jako religiózní, je to tedy postoj obezřetné péče. Pečujeme o rozvoj kontaktu s transcendentním světem, ovšem s jistou obezřetností, která pramení z vědomí omezenosti vlastního vědomí a neomezenosti transcendentního Zdroje. Proto jsou právě rituální úkony - ať už společné nebo samostatné – tím nejúčinnějším praktikováním duchovního života.

JJ:
Co když se náš vývoj zasekne a my ustrneme v běžných záležitostech. Je to problém, který si příroda sama (i když třeba dramaticky) vyřeší nebo se naopak máme radovat z toho, že se nedějí žádné zásadní průšvihy?

PK:
Myslím, že pokud už máme nějaký větší či menší průšvih za sebou a jsme přece jen alespoň trochu ponaučeni, je daleko příznivější, když náš život plyne v klidu a míru. Jak říká jeden starý Mistr - Nosím vodu a štípám dříví. Jak je to tajuplné. Takto otevřená mysl už žádná další dramata nepotřebuje a přesto nemáme pocit, že by se její nositel nepodílel na tajemství existence. A pokud se nám snad stane, že jsme se zasekli, aniž bychom to postřehli, vždycky je tu síla přírody a osudu, která naším zaseklým bytím spolehlivě otřese.

JJ:
My obyčejní smrtelníci řešíme často vztahy, zaměstnání, volný čas. Vím, že zjednodušuji, ale co je nejvíce palčivé pro takového psychologa, jakým jste Vy?

PK:
To je velmi podstatná otázka. Už to pro mne není tak palčivé jako před lety, když jsem si to začínal víc a víc uvědomovat, přesto jsou pro mne nepochopitelné dvě věci, které spolu velice úzce souvisí. Za prvé - jak je možné, že svobodná lidská bytost se právě tím svobodným způsobem své svobody vzdá. Ovšem to je pro mne ještě pořád svým způsobem pochopitelné - vzhledem k síle tisíciletí budovaného manipulativního systému. Navíc v tomto směru je velmi slibný příliv všech těch nedomestikovatelných bytostí, kterým můžeme souhrnně říkat třeba indigové děti. (*)
11letý indigový chlapec vypráví o změnách na planetě Zemi (1. díl) (*) 11letý indigový chlapec vypráví o změnách na planetě Zemi (2. díl) Tyto bytosti - dříve výjimečné - dnes tvoří majoritu nové generace. Tyto bytosti jsou jasnou manifestací toho, že o změně je již v transcendentním světě rozhodnuto. Právě proto mohu snad pochopit - avšak nikoli přijmout – aktivitu oné menšiny, která si již po tisíce let přisvojuje nárok na to, aby manipulovala životy ostatních lidí.
Jestliže půl procenta obyvatel této planety vlastní téměř vše, co lidstvo dosud vytvořilo, a navíc této výsady užívá k tomu, aby ostatním udělali ze života nenápadný vyhlazovací tábor, ve kterém si sami svou likvidaci odpracujeme, skutečně to jako lidská bytost akceptovat nemohu. Mohu jen svádět sám se sebou vnitřní boj, abych se ani touto situací nenechal strhnout k reakcím, které jsou tak jako tak založeny jen na strachu, ale abych udržel své srdce otevřené i tváří tvář takovéto zvůli. Tím otevřeným srdcem ovšem chráním především svou duši. Směrem k těm, kterým souhrnně říkám Majitelé, žádný sentiment necítím. Jsem přesvědčen, že nemohou jednat vědomě, pokud postupují tímto nelidským způsobem, který je navíc čím dál očividnější. A pokud je cílem veškerého lidského snažení v tomto vtělení navýšení světelnosti - tedy vědomí, můžeme docela dobře připustit, že totéž platí také o Božství, jehož vtělením je celý tento Vesmír. Majitelé tedy nepochybně - jako vše ostatní - naplňují svým konáním plán Univerza, který snad také nemůže spočívat v ničem jiném, než je navýšení světelnosti. Je ovšem radikální rozdíl mezi tím, kdo koná vědomě a kdo nikoli. Jak už jsem psal výše - jestliže někdo koná vědomě, nakonec dospívá k wu-wej, čímž se stává partnerem Univerza. Jestliže však Majitelé konají nevědomě - naplňují sice tak jako tak záměry Univerza, protože nic jiného ani dělat nelze, ovšem zůstávají pouhými nástroji. Toto zjištění mi pomáhá utišovat onu palčivost, která se někdy ozývá, když nejsem v tomto - momentálně pro mne nejpodstatnějším praktickém ohledu - dostatečně bdělý.

JJ:
Myslíte, že nevěra často souvisí s jakýmsi hledáním vlastní identity? Kde má tato saň hlavu? Možná často bojujeme na nesprávném místě a bijeme tvora kyjem do těžko poškoditelného krunýře.

PK:
Spíše bych řekl, že bijeme netvora. Určitě to má co do činění s identitou. Když hledáme v partnerovi něco, co nehodláme hledat sami v sobě, a co nám partner může nanejvýš zrcadlit, budeme vždy nevyhnutelně frustrováni. Zvláště tehdy, když pomine prvotní zamilovanost, ve které cosi vnitřního velmi silně promítáme do partnera, takže máme iluzorní pocit, že to v něm skutečně nalézáme. Jakmile tento prvotní stav pomine, začne skrze naše projekce probleskovat realita partnerovy skutečné povahy, takže se nutně dostáváme do konfliktu nevědomých očekávání a následných zklamání. Nevěra je pak hledání úniku z takového neutěšeného stavu. A únik rozhodně není cesta. Cesta spočívá v tom, že ony chybějící části začínáme hledat sami u sebe. Muž sám u sebe začne vnímat a vědomě integrovat svůj citový život - ženskou stránku, kterou Jung nazval animou. A potom může začít chápat, že nemůže realizovat vztah na jiné úrovni, nežli je ta, na které rozvinul a kultivoval svou animu. Samozřejmě čím je anima rozvinutější, tím je výběr potenciální partnerky užší, ovšem potřeba nevěry prakticky mizí. U žen platí to samé, jen v obráceném gardu, protože ženy v sobě objevují smysl pro věcnou stránku světa - logos, který jim může zprostředkovat jejich animus. Pokud nepostupujeme touto nebo podobnou cestou, která posiluje naše poznání, zbývají nám jen dobrá předsevzetí, akrobacie vůle, nebo prostě sebeklam, což netvorův krunýř opravdu nijak nepoškozuje. Právě naopak - jen se tím tato neprostupnost posiluje.

JJ:
Jak přimět svoji duši k pocitu spokojenosti a vděčnosti? Připadá mi, že přesně tímto postupem můžeme rozpustit pocit neustálého tlaku, když se nám něco „nedaří.

PK:
Řekl bych, že pocit spokojenosti a vděčnosti je duši vlastní. Onen tlak naše duše vytváří, když kompenzuje zužující a tím sužující jednostrannost, do níž tak snadno upadá naše vědomí. Je to tedy zpráva naší duše o tom, že „tudy cesta nevede. Takže jestli chceme takový tlak uvolnit, potřebujeme naslouchat vlastní duši, jak k nám hovoří skrze sny, synchronicitu nebo třeba vize. Potom se nám může dařit vylaďovat své životní směřování se směřováním vlastní duše, vynoří se transcendentní funkce jako určitý spojující most, který tu vždy byl, jen se nám ztratil ze zřetele pod nánosem vědomého balastu. A spolu s tímto mostem se vrátí i přirozené pocity pokoje a vděčnosti.

JJ:
A na závěr otázka „knihkupecká: Jakou další knihu se chystáte vydat? Pokud tedy plány v tomto směru nejsou prozatím tajemstvím.

PK:
Tahle otázka souvisí s otázkou číslo sedm. Jelikož mi připadá, že náš společný svět skutečně překračuje na mnoha frontách hranice únosnosti, což zcela jistě souvisí také se změnou paradigmatu - to staré už se přežilo a nové ještě zůstává zamlžené, začal jsem psát román o současném stavu světa ve vztahu k jednotlivci - vypravěči, který se pokouší dobrat se alespoň jakéhosi obrazu o současné realitě - při vědomí, že bude zřejmě značně projektivní, a zároveň se pokouší nalézat svůj vlastní lidský postoj k tomu, co si uvědomuje. Původně jsem chtěl ten román nazvat Dobré úmysly kvůli tomu paradoxu - každý z nás je plný dobrých úmyslů a společný svět připomíná peklo. Nakonec jsem ale dospěl k názvu, který se mi zdá být velmi výstižný a také dostatečně intuitivní  - Zmrdztvýchvstání.
Pracuju na té knize zatím skoro rok a mám už rozvrženou expozici a linie, skrze které lze vyprávět. Snad s tím budu hotov dřív než za třináct let. Ale nějakou dobu mi to určitě zabere už jen proto, že se teď k psaní dostávám velmi málo kvůli spoustě jiné práce. Ale hodně to celé téma a příběh nosím v hlavě i v srdci, takže když mám čas, prostě to všechno „jen zapíšu.
Díky za Vaše inspirativní otázky.

JJ:
Děkuji Vám za rozhovor.

Transformační proces
Vánoční povídání s Jaroslavem Duškem
Galaktická rodina
Kruhy okolo nás
Adolf Inneman - Galaktická mise a úsvit nového lidstva (3. část)
Život, může být jako báseň

Adolf Inneman - Galaktická mise a úsvit nového lidstva (2. část)

Adolf Inneman - Galaktická mise a úsvit nového lidstva (1. část)

Slovanská kultura v procesu Transformace planety Země
Transformační příznaky a jejich vliv na lidské tělo a psychiku
Jaroslav Dušek - Kupředu do minulosti

Knihy a literatura - ukázky
David Icke - Život v přeludu (... a jak se z něj probudit)
Voyen Koreis - Blavatská a theosofie
Anastasia Novych - AllatRa
Don Miguel Ruiz & Barbara Emrys – Toltécké umění života a smrti
T. Tichoplavová & V. Tichoplavov - Neomezené možnosti člověka

Dr. Joel L. Whitton PhD a Joe Fisher - Život mezi životy
MUDr. Jan Hnízdil - Zaříkávač nemocí
Marlo Morganová - Poselství od protinožců
Jan Kristek - Dějiny po Roswellu
Dr. Steven M. Greer - Utajovaná pravda - Zapovězené poznání
Ivo Wiesner - Děti moudrých draků

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář