Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když nám naše dítě zemřelo v náručí

10. 6. 2016
ockovani_001_001.jpgPřátelé, dnešní příspěvek na Kanal 22 je v jádru velice smutný. Opět jsem se rozhodl zveřejnit nové autentické výpovědi rodičů, kteří svým životním příběhem popisují ztrátu svých milovaných dětí, anebo se svěřují s jejich trvalými následky po povinném očkování. Tímto bych veřejně vyzval každého rodiče bez výjimky, jejichž dítě bylo v nedávné době vystaveno povinnému očkování, aby velice pozorně sledoval jeho zdravotní stav a v případě jakýchkoliv i drobných zdravotních problémů, okamžitě kontaktoval svého pediatra, popřípadě rychlou záchrannou službu a poté tento problém nahlásil na SÚKL - Potřebuji nahlásit nežádoucí účinek léčivého přípravku.  Děkuji a s pozdravem Jan B.
 
  • Úvod - Rozšiřující informace v oblasti očkování:
  • ROZALIO - je občanské sdruženi rodičů, kteří mají na očkování různé názory a mají k němu různý přístup, v jednom se ale shodují, že by jeho volba měla být dobrovolná a rodiče by o očkování měli mít dostatek informací. - http://www.rozalio.cz/
  • 8 základních a nejdůležitějších otázek pro ošetřujícího lékaře před povinným očkováním dítěte
  • 1/ Mohl(a) byste mi nahlas přečíst seznam ingrediencí vakcíny, kterou chcete píchnout do mého dítěte?
    2/ Jak kombinace těchto látek učiní mé dítě zdravějším?
    3/ Pokud vakcíny fungují, jak může být mé neočkované dítě hrozbou pro očkované děti?
    4/ Pokud vakcíny fungují, proč je třeba přeočkování?
    5/ Protože se biologie každého dítěte liší, jak víte, kdy vakcíny fungují a kdy ne? Jak to testujete?
    6/ Jaké vědecké testy uděláte před a po očkování, abyste vyloučil(a), že mé dítě má nežádoucí reakci na očkování?
    7/ Když mému dítěti dáte víc vakcín najednou a dojde k nežádoucí reakci, jak poznáte, která vakcína ji způsobila?
    8/ Můžete mi ukázat studie o bezpečnosti současné aplikace více vakcín?


Milenka, (2 roky, encefalitida po očkování vakcínou mmr 2006, úmrtí)


Čekala jsem své 4. dítě. Doma jsem měla už 3 krásné chlapce a nyní jsem se dozvěděla, že konečně čekám děvčátko. Cítila jsem se tak obdarovaná, tak Bohem milovaná, byla můj zázrak, od malička jsem chtěla mít holčičku. A Milenka opravdu byla taková hodně holčičí holčička, jemná princeznička se zlatými vlásky a něžnou duší. Snad až příliš něžnou a křehkou. Možná kdyby byla víc dračice, měla by více síly se rvát o život.

Z malého miminka vyrostlo roztomilé batolátko, poněkud bázlivé, často sedající mamince nebo tatínkovi na klíně. Milovala písničky a říkadla, smála se, tancovala, rozdávala pusinky a pohlazení těm, co milovala. Také si ráda malovala. Byla mírná a poslušná, dělala věci s něhou, kterou jsem od kluků neznala.

Bohužel po naočkování třetí dávky základního očkování měla silnou horečnatou reakci a od té doby byla často nemocná většinou virózy s vysokými teplotami, ale i v nemoci byla trpělivá, příliš neplakala, jen bezmocně sedala u maminky na klíně a pokládala si bolavou hlavičku k ní na prsa. Ačkoliv i testy prokázaly sníženou obranyschopnost, pediatr zřejmě z neznalosti či neopatrnosti naočkoval Milenku živou vakcínou spalniček, zarděnek a příušnic, kterou měla podle běžného očkovacího kalendáře dostat.

Po pár dnech od naočkování se objevily u Milenky nejasné příznaky nemoci, byla zvýšeně unavená, ztratila chuť k jídlu, byla plačtivá, odmítala déle jít. Z počátku jsem to přičítala reakci na očkování, případně nějaké počínající viróze. Po několika dnech se však objevily příznaky, které nás značně vyděsily. Milenka se najednou nemohla postavit na nohy, když se o to pokusila, padla, dokázala jen lézt po čtyřech, i v sedě byla značně nestabilní, přitom plakala a také začala zvracet.

Oba jsme s manželem usoudili, že by to mohlo být něco vážného s hlavičkou a hned jsme se vypravili k pediatrovi. Ještě u něj bylo Milence stále špatně, nemohla se postavit a zvracela. Ovšem lékař byl poněkud zdrženlivý, prý jestli jí spíš nebolí noha a bříško, možnost neuroinfekce ho zřejmě vůbec nenapadla. Nakonec nás poslal do nemocnice v Chebu na dětské oddělení, tam už ovšem Milenku ten záchvat přešel, už nezvracela a znovu dokázala vstát a chodit, takže jsme jen lékařům popsali stav, ve kterém předtím byla. Druhý den nás bez jakéhokoliv průkaznějšího vyšetření poslali domů, že to snad byla jen nějaká střevní chřipka a že batole má ještě nárok občas zavrávorat. Očividně nic z toho, co jsme jim o jejím stavu řekli, nebrali příliš vážně.

Během dalšího týdne po propuštění z Chebu se u Milenky podobný záchvat opakoval, poprvé jsem ještě doufala, že se jen ještě nedostala z té chřipky, když ale při dalším záchvatu projevovala jasné příznaky silné bolesti hlavy, neutišitelně plakala a přitom házela hlavičkou ze strany na stranu, mnula si čelo, k tomu znovu nedokázala ani vstát, pokud se jí podařilo pár kroků, vrávorala a vrážela do nábytku, rozhodla jsem se znovu navštívit lékaře. Ten si ovšem přečetl propouštěcí zprávu z Chebu, vyjádřil pochybnosti nad tím, jak jsem mohla poznat, že malou bolí hlava a celé to uzavřel tím, že bude stačit, když se objednáme k dětské neuroložce na EEG. Hned ten den jsem tam volala a objednali nás za 4 týdny.

Druhý den přišel další záchvat a pak za dva dny se k tomu ještě přidalo šilhání, kdy Milenka měla několik minut panenky v koutcích očí a nemohla je narovnat. Když se to stalo, už zoufalá jsem to volala pediatrovi, co máme dělat. Jeho odpověď zněla:"Pokud to psychicky zvládnete, přijďte s ní zítra ke mně na kontrolu do ordinace, pokud to nezvládnete, jeďte s ní znovu do Chebu." Náš pediatr vůbec nevěděl, která bije. Zoufalá jsem volala své sestře, která pracuje jako rehabilitační sestra a ta se podívala do moudrých knížek a řekla, okamžitě ji vezměte do Plzně na kliniku, to vypadá na zánět mozku. Ještě ten den jsme to udělali, Milenka podstoupila magnetickou rezonanci a lumbální punkci a diagnosa se potvrdila, virový zánět mozku a částečně i mozkových blan. Byla nasazena léčba virostatiky.

Během 4 dnů se její stav stále horšil, postupně začala být paralyzovaná, takže nakonec už nedokázala ani sedět, byla jak hadrová panenka, zoufale a nechápavě hleděla do mých očí, co se to s ní děje, proč jí tělíčko neposlouchá. Nakonec bylo nutné ji přeložit na JIP. Problém byl v tom, že mě nechtěli nechat s ní, návštěva 15 minut a dost. Milenka ještě nikdy do té doby nebyla sama bez někoho blízkého. Odjela jsem domů na jeden den a dvě noci, tenkrát jsem si myslela, že nejhorší v mém životě, ale přišly ještě horší.

Jak zoufalé pro Milenku byly ty dvě noci a jeden nekonečný den jsme poznali, když jsme za ní přijeli s manželem a slyšeli jsme ji zdálky plakat, sestra řekla, že pokud únavou nebo vlivem léků neusne, pláče tak stále. Celou dobu odmítala jídlo i pití, zavedli jí centrální katetr. Jakmile nás uviděla, projevila i přes svou slabost nadšenou radost, dokonce se najedla a napila. Poprvé během našeho 19letého manželství jsem viděla Petra tak moc plakat, když ji tam viděl. Snažili jsme se přesvědčit personál, že mě malá potřebuje, ale byli neoblomní.

Nakonec jsme pod různými záminkami protahovali návštěvu tak dlouho, až nás přeložili na standardní oddělení, že už malá vypadá lépe. Byly jsme spolu ještě 14 dní v Plzni, po určitou dobu se zdálo, že se to nehorší. Absolvovala dvě další lumbální punkce, ale stále nebylo jasné, co vlastně zánět v mozku způsobuje. Léčba probíhala víceméně naslepo. Chodit už malá nikdy nezačala, jen sedět, ale v sedu se zoufale třásla. Přesto si moc ráda malovala. Aspoň jsem mohla být s ní, krmit a povídat, ale nejvíc chovat, vždy si opřela hlavičku takovým zvláštním bezvládným způsobem, (myslím, že měla nepříjemné závratě a často se jí zvedal žaludek) a já jsem jí zpívala Tichou noc (bylo před Vánoci), zpívala jsem o Boží lásce, která jediná bdí, a malá vždy krásně usnula. V noci se hodně budila, musela spát se mnou v posteli a pořád kontrolovala. Stále mi zní v uších její volání „dobý, dobý", kdykoliv musela podstupovat nějaké vyšetření.

Vzhledem k tomu, že z náběrů moku nebylo stále jasné, co zánět způsobuje, byla jí vysazena virostatika, již druhý den po té jsem na malé pozorovala zhoršení, byla to ale sobota a sloužící lékař nechtěl do léčby zasahovat a tak se čekalo až na pondělí. Jenže už v neděli večer dostala malá epileptické záchvaty, oči se jí rozjížděly každé jinam nebo naopak několik dlouhých minut hleděla do jedné strany a nemohla je odvrátit. Při tom obvykle úzkostně kňourala, nevěděla, co se to s ní děje. V pondělí jsem to vše nahlásila při vizitě, ovšem trvalo ještě celé dva dny, než se rozhodlo o další akci a tou byl převoz do Motola.
V Motole byla opět na JIP, tam je ale možné, aby přes den byly matky s dětmi, jen na noc jsem musela na ubytovnu. Jenže právě první noc ukázala, že to bude problém, neboť ji malá celou proplakala.

Druhou noc mi sestra tajně dala večer k postýlce křeslo a tak jsem strávila noc na křesle s malou v náručí. Bylo to silně nepohodlné, ale díky Bohu za tuto možnost, vždyť mi Milenka za 4 dny zemřela. V Praze ji hned vrátili ta virostatika s odůvodněním, že jediná jistá věc je, že původ zánětu je virový, ale už bylo pozdě. Další den večer jsem odcházela z nemocnice na ubytovnu a měla jsem slíbeno, že kdyby se něco dělo, tak mi zavolají na mobil, jenže mi nakonec sestra nezavolala, ráno mi pak říkala, že v noci bylo malé špatně, že zvracela a od té doby spí. Jenže nespala, měla epileptický záchvat a začala postupně upadat do bezvědomí.

Pořád mě tak bolí, proč jsem u ní nemohla být, když jí bylo špatně, když se naposledy více probrala a potřebovala mě u sebe, abych ji utěšila, měla u sebe jen cizí ženu, mladou, nejspíš bezdětnou, která si ani nevšimla, že to není spánek ale záchvat, že malá má křeče a záškuby. Brzy ráno jsem se vzbudila a honem jsem tam běžela a teprve potom jsem si všimla těch křečí a doktorka jí honem píchla nějaké antiepileptikum a potom Milenka naposledy otevřela očička, podívala se na mě a naposledy řekla mami, pak se ten záchvat znovu vrátil a už neskončil, postupně se změnil v bezvědomí. Nastala nejhorší noční můra mého života. Sledovala jsem, jak Milenka umírá, a nemohla jsem nic dělat, pořád jsem nesmyslně doufala, že to snad ještě není tak zlé, ten poslední den, kdy jsem ještě mohla být s ní na JIP a kdy se mi před očima kroutila v křečích, jsem ji ani nemohla pochovat, protože ji dělali lumbální punkci a to se pak nesmí chovat, musí ležet na rovném. Nastal u ní epileptický status.

Celý den jsem nad ní zoufale stála, telefonovala domů a kamarádkám, abych se nezbláznila. Pořád jsem čekala, kdy se z těch záchvatů probere a já jí budu moc dát aspoň napít, ale už se neprobrala, večer řekli, že ztrácí vědomí a musí na ARO. Tam už mně s ní nepustili, zaváděli jí sondu na měření nitrolebečního tlaku a silně ji utlumili sedativy, aby zvládli ten status. Řekli, že se mám přijít podívat druhý den ráno. Milenka tam ležela s oholenou hlavičkou, spoustou nejrůznějších hadiček z těla, vypadala klidně, šeptala jsem jí, že ji miluji, že se uzdraví, že je Pán Bůh s ní. Pak jsem šla čekat na manžela, který měl po obědě přijet. Po jeho příjezdu nám lékař na ARU oznámil, že Milenka je v hlubokém bezvědomí a situace je víc než vážná. Byla jsem tak zničená úzkostí a vysílením, že jsem se nedovedla rozhodnout, zda mám zůstat nebo odjet. Manžel mě nakonec odvezl domů. Ještě večer jsem volala na ARO a přišla další hrozná zpráva, zanícený mozek začal otékat a tlak v hlavičce je silně nad normu.

V neděli ráno, když jsem se probouzela, jsem měla pocit, jakoby ke mně mluvila Milenka, říkala: "Mami, já jsem tady." Odpověděla jsem jí: " Vrať se holčičko, ať se můžeš uzdravit." Ale odpověď zněla: " Mami, to tělo už se nedá používat." Nevím, co to bylo, ale věřím, že se Milenka přišla rozloučit.

Když jsem dopoledne volala na ARO, lékař mi oznámil, že u Milenky nastala smrt mozku. Moje holčička zemřela, myslela jsem, že se zadusím, všechno se ve mně svíralo, ta bolest byla a stále je nesnesitelná.

Druhý den jsme s manželem jeli zpět do nemocnice, abychom se mohli rozloučit, až Milenku odpojí od přístrojů. Chovala jsem ji v náručí, ale byla tak studená a bezvládná, můj muž ji pořád tisknul a mnul ručičky jako by je chtěl zahřát. Její rtíky se už nepohnuly, oči už nic neviděly, Milenka už byla na cestě do nebe a my jsme s bolestí svírali jen mrtvé tělíčko. A konec, prostě konec, poslední objetí chladného tělíčka a pak už jen za sklem sledovat, jak ji celou i s hlavičkou balí do prostěradla, a odejít, nechat ji tam jen tak ležet.

Je to už dva roky, ale moje holčička stále zůstává v mém srdci, nemohu a nechci zapomenout. Věřím Bohu, že i utrpení má smysl a že jednou budeme znovu spolu.

 

Chlapec 15 měsíců, Leukémia a následná smrť po očkovaní MMR vakcínou

Chcela by som prispieť skúsenosťou s očkovaním, ktorú som síce nezažila na vlastnej koži (a verím, že ani nikdy nezažijem) ale stala sa mojej kamarátke, resp. jej dieťaťu. Ide o MMR vakcínu, ktorá bola podaná v 15. mesiaci života. Kamarátka bola so svojím synom na dovolenke. Po návrate bol na tretí deň zaočkovaný MMR vakcínou (Priorix od firmy GlaxoSmithKline). Ešte v ten deň dostal komplikácie a vysoké horúčky. Utekali s ním do nemocnice. Po odobratí krvného obrazu u lekárky boli zistené veľmi nízke hodnoty bielych a červených krviniek a ostatných ukazovateľov na leukémiu. V priebehu jedného týždňa už s ním matka ležala v Košiciach na onkológii, kde absolvoval dlhé mesiace chemoterapiu, neskôr bol prepustený do domácej liečby, no na chemoterapiu v určitých časových intervaloch stále chodili.
Po asi 12 mesiacoch bol objednaný na transplantáciu kostnej drene do Bratislavy. Po transplantácii dostal infekciu, začali mu postupne zlyhávať vnútorné orgány, doktori ho dali do umelého spánku, z ktorého sa už, Bohu žiaľ, neprebral. Po asi troch týždňoch v umelom spánku stúplo CRP na hodnotu 500! V stredu 8. V. 2013 zomrel v skorých ranných hodinách. Vraj sa pochybilo v niečom po tej transplantácii, podrobnosti neviem... Je to v podstate už jedno. Malého chlapčeka teraz už nič nebolí, je mu dobre. Je to hrozné. Neviete si predstaviť, čo prežila matka so svojím synom po zaočkovaní, celú tu dobu po nemocniciach, až kým sa ich trápenie tragicky neukončilo. Avšak matke, ktorá prišla o svoje do 15. mesiaca zdravé dieťa, trápenie ostane až do konca jej života.

Nechápem ako niektorí pediatri ľahkovážne pristupujú k očkovaniu, hlavne keď je zaznamenaných tak veľa prípadov poškodenia detí! Keby mu bola pediatrička urobila krvný obraz pred zaočkovaním (hlavne keď mala vedomosť že sa práve vrátili z dovolenky) možno sa tomu celému dalo predísť alebo možno ani nie. To sa teraz už nedozvieme. Nepochybne práve táto vakcína bola v jeho prípade prudkým spúšťačom leukémie.

Nemám odvahu moju kamarátku žiadať, aby prispela svojou skúsenosťou na túto stránku a zároveň dúfam, že sa nebude na mňa hnevať, že som si dovolila opísať jej smutný príbeh a informovať ostatné matky o skutočnostiach, týkajúcich sa očkovania. Ja sama som matkou 15-mesačnej dcéry a očkovanie MMR vakcínou sme už odmietli.

Maroš (3 měsíce, Meningoková sepse, úmrtí 3 dny po očkování)

Náš Maroško bol jedno zdravé, krásne a usmievavé bábätko...
V utorok 3.I.2012 sme boli na prvom povinnom očkovaní (Infanrix Hexa, Synflorix (povinne) + Rotarix (dobrovoľne)). Celý deň bol v poriadku, pravidelne som mu merala teplotu, bola v poriadku. Takto kľudne prebiehala aj nasledujúca noc. V stredu 4.I.2012 Maroško teplotu takisto nemal, ale začal pokašliavať. Preto som s nim išla vo štvrtok 5.I.2012 ráno k lekárke, aby ho vyšetrila, nech som spokojná - predsa len, nadchádzal predĺžený víkend. Lekárka povedala, že všetko je O.K., naordinovala mu sirupček od kašľa a Fenistil, že to prejde. Keď sme prišli domov, začal byť mrzutý, na obed sa mi zdal horúci, tak som mu zmerala teplotu: 39,5 °C. Dala som mu Paralen čapík, teplota mu však neklesala. Keď klesla, tak nanajvýš na 39,2 °C a zase bola naspäť. Poobede som mu dala ďalší, ale nepomohlo, tak som šla s Maroškom pre istotu na detskú pohotovosť.
Tam mi Dr. povedala, že má trochu začervenané hrdlo, a zostrené dýchanie. Pridala nám antibiotiká Augumentin a polovicu Rectodelt čapíku. Ten mal Maroškovi znížiť teplotu.
Povedala nám, že to cez víkend prejde. Keď sme sa vrátili domov, podala som mu všetky lieky, ktoré nám Dr. na pohotovosti naordinovala. Čípok Rectodelt mu teplotu znížil, ale chvíľku po
tom, ako som mu ho dala, som si všimla, že sa mu na ušku urobil taký zvláštny fialový fliačik. Tak som ho začala prehliadať celého, a zistila som, že sa mu také fliačiky (petechie) začínajú robiť aj na nožičkách a na hrudi.
Hneď som volala lekárke na pohotovosť, kde sme boli. Opísala som jej, čo sa deje s Maroškom. Dr. mi povedala, že to môže byť alergia na antibiotiká, ale že nech si pre istotu zájdeme do nemocnice, nech nás na oddelení posledujú, a bude dobre. V ten deň bolo hrozné počasie, tak sme volali RZP (rýchlu zdravotnú pomoc), že sa dostaneme do nemocnice skôr, ako autom. Tam nám povedali, že všetky záchranky sú na výjazdoch, že nech ideme autom na pohotovosť, kde sme boli prvýkrát, a že ak to bude súrne, tak tam nám nejakú zoženú. Tak
sme leteli autom naspäť na pohotovosť. Kým sme tam došli, Maroško mal tie fliačiky už aj po tváričke, po celej hlavičke, všade...
Keď Dr. pozrela na Maroška, vedela, že je zle. Povedala nám, že je to vážne: meningitída. Okamžite volali RZP, prišla po nás z Trstenej, pretože v Námestove žiadna nebola.
Okamžite nás previezli do Trstenej, tam ho stabilizovali, aby prežil prevoz do Martina. V Martine sa ho snažili zachrániť.
 
Robili všetko, čo bolo v ich silách, ale v piatok 6.I.2012 ráno o 8:45 nám Maroško odletel do nebíčka...
Diagnóza: akútna meningokokcémia a septický šok.
 

simonek.jpgŠimonek (těžká epilepsie)

Náš syn Šimonek se narodil 1.9. 2005 v termínu KP bez komplikací. Třetí den po narození dostal očkování proti TBC. Krásně prospíval, byl plně kojený. Vše bylo v naprostém pořádku a my si užívali ty krásné chvíle. Šimonek byl velice akční a veselé mimčo, které už v 8 týdnech páslo koníčky, usmívalo a spokojeně broukalo. Dne 7.12. jsme byli v poradně kde dostal první dávku TetraCthib a Engerix, pan doktor nám řekl, že může přijít možná horečka. Ještě ten den večer jsem si po koupání všimla jemných záškubů nožiček, přišlo mi to divné a i na druhý den se to opakovalo. Dne 9.12. jsem odvezla syna k pediatrovi kde jsem mu popsala co syn dělá. Pediatr mi oznámil, že se jedná asi jen o novorozenecké křeče, které jsou běžné a že nemám hysterčit. Celý víkend jsme syna sledovali a zjistili jsme, že se k nožkám přidali i ručičky. Záškuby byly v krátkých intervalech. 13.12. jsem opět vzala syna k pediatrovi už i s manželem, opět nás ubezpečoval, že se nic neděje. Přesto jsme poprosili pediatra o vypsání žádanky na dětskou neurologii. Ten den jsme jeli na neurologii kde mu natočili EEG mozku, dle neuroložky bylo vše v normě, nasadila synovi pyridoxin a objednala nás na 8.1. 2006 na kontrolu. Celé svátky syn prodělával denně série záchvatů a my nevěděli co se děje. Přestal broukat, nezvedl hlavičku a byl hodně unavený a apatický. Dne 8. 1. 2006 jsme tedy dojeli na kontrolu, kde v ordinaci dostal záchvat a okamžitě skončil na Jipu s kapačkou. Druhý den prodělal syn CT mozku a znova EEG a neuroložka nám oznámila diagnozu "Westův syndrom" nejtěžší forma dětské epilepsie. Sdělila nám ,že syn bude potřebovat dlouhou hospitalizaci a že s největší pravděpodobností bude mentálně i fyzicky postižený. Dalšímu očkování dostal STOP! Genetické testy měl v pořádku. Na magnetické rezonanci mozku nenašli nic.

Dnes je synovi 9 let a je z něj ležící, záchvatující mimino ,které potřebuje 24hodinovou péči.  

Pavlína a Jiří Chodurovi

 
Amálka a Týna (hypotonie, ADD)

Náš příběh:
Měli jsme po řádném povinném očkování hexavakcínou ve 3 měsících veliké problémy - holčička hypotonická, neustále brečela - i když před tím byla klidné miminko a spávala od 1 měsíce celou noc. Našla jsem si tedy něco o škodlivosti očkování a ukázala to doktorovi. Doktor se mi smál a říkal, že je to normální reakce organismu a že těm "internetům" nesmím tolik věřit., tak jsem teda věřila jemu, protože na to přece studoval.. Později jsem se dočetla, že ten děsivý zoufalý pláč je encefalitický křik a znamená poškození mozku. Co jsem to své holčičce udělala?!!!  Tyto informace jsem si musela dohledat sama, neboť doktoři Vám o nežádoucích účincích neřeknou. Do té doby jsem věřila, že lékař ví, co dělá.  A až potom jsem se dostala ke knize "varovné signály očkování"  kde je vysvětlena nesmyslnost této i jiných vakcín. Dále mi v ordinaci byl Prevenar byl předložen jako povinný a sestra mi dala na výběr - buď zdarma "proti" 10 pneumokokům, nebo za 400,- "poroti" 13 pneumokokům, a že prý já jsem rozumná, tak určitě chci pro své dítě to nejlepší... samozřejmě jsem si zaplatila tu "lepší" vakcínu "proti" pneumokokům Prevenar13. (až později jsem se dočetla, že pneumokoků je něco kolem 100 kmenů, a samozřejmě jsme chytili jeden z těch, co v očkování nebyl).

Zkráceně - v 8 měsících Amálka udržela hlavičku ve svislé poloze, v roce se začala plazit, v roce a půl - po homeopatické detoxikaci začala lézt, ve 20 měsících se poprvé posadila, ve 2 letech si stoupla s oporou, ve dvou a půl po dalších detoxikačních kůrách začala chodit s oporou kolem nábytku. Snad začne chodit i samostatně (má trochu zdeformované nožičky dlouhodobým lezením).

Novinka: Amálka nám na vánoce 2014, tedy pár dní před 3. narozeninami, udělala první krůčky :-))) Mnoho dětí takové stěstí nemá, viz. články pod textem v sekci - OČKOVÁNÍ - RIZIKA  a v PŘÍBĚZÍCH.   Doktor nás i přes problémy nutil do 4. dávky hexy a prevenaru, vyhrožoval sociálkou a hygienou.. (to nesmí), neposkytl nám informace o možných nežádoucích účincích ! (to by podle zákona měl), neakceptoval to, že dítě není v pořádku, což je kontraindikace očkování...

Doplněno: září 2015 - Amálka má zborcené klenby na chodidlech, slabé nožičky do X, neurolog a rehabilitační sestra předvídají problémy s kyčlemi a páteří, pokud by se stav neřešil. Dostane ortézy a musíme stále cvičit a masírovat nohy. Stále věřím, že se jednou srovná.

Starší dcera má ADD (porucha pozornosti, lhaní, zapomínání,..) , ale souvislosti mi taky začaly docházet až později.
Pokud se někdo ohání tím, že neočkované dítě vám nevezmou do školky, tak se mi chce brečet. Sice bych dřív tento argument taky řekla, ale po tom, co se stalo (nám a stovkám dalších - případy se začaly vynořovat s postupným hledáním pravdy) se ztotožňuju se slovy homeopata, který mi na to řekl: "garantuju vám, že pokud si očkováním zmrzačíte dítě, celá školka vás přestane zajímat" a měla pravdu. Do školky mi nechodící skoro-tříleťačku stejně nevezmou a stacionář pro postižené se mi pro ní zdá nevhodný, malá je mentálně v pořádku.
Jen tak na okraj - PNP nám zamítli s tím, že malá nepotřebuje pomoc v min. 3 oblastech života.... Přišlo mi, že to psal někdo od stolu - a taky že jo,.. ten kdo dělal posudek moje dítě v životě neviděl, nedokáže si představit péči o ní ve srovnání s péčí o zdravé dítě. K čemu tedy provádějí sociální šetření v bytě, kde pracovnice vidí jak na tom dítě je, když to neakceptují??!!

Takže shrnuto - Stát mě donutil si povinným očkováním zmrzačit dítě, ale teď nepomůže. Kdo je za tím vším? Úplatky farmaceutických firem, nebo nevědomost a zakořeněné nesmysly o tom, že očkování vymýtilo nemoci? Je to byznys, nebo zdraví prospěšná věc? Udělejte se obrázek sami.

Zdroj: http://www.splynuti.cz/zdravi-jako-prirozeny-stav/ockovani2/pribehy-ze-zivota/


Očkování a antikoncepce
MUDr. Jan Vavrečka, Ph.D. - Kariérní růst v medicíně, matrice chování a očkování
www.poockovani.cz – Společnost pacientů s následky po očkování, z. s.
Dr. Leonard G. Horowitz - Očkování je genocida v přímém přenosu

Bill Gates (Microsoft) - Vakcíny mají snížit lidskou populaci
Brandy Vaughan - Výpověď bývalé zaměstnankyně firmy Merck o podvodech a korupci ve farmaceutickém průmyslu
Doktore, nezlob se...
Jaké nežádoucí účinky mělo vaše dítě po povinném očkování?
Dagmar Cvečková - Marketing a PR při uvádění nové vakcíny na trh
MUDr. Michal R. Piják - Očkování a zisky farmaceutického průmyslu
Mgr. Margit Slimáková, Ph.D. - Očkování: hypotézy versus fakta
MUDr. Ludmila Elekova - O následcích očkování

Česká televize (ČT2) - Očkování a utajená data

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

OBCHOD SE STRACHEM = OČKOVÁNÍ

(Ruda, 29. 6. 2016 9:45)

Další informace naleznete ve Zpravodaji OBCHOD SE STRACHEM = OČKOVÁNÍ ZDE http://rozkvet.cz/texty/zpravodajrozkvet032014.htm