Přátelé, dnešní knižní ukázka se jmenuje: Neomezené možnosti člověka a jejími autory jsou Taťjana Tichoplavová & Vitalij Tichoplavov. Kniha byla vydána vydavatelem: Eugenika. V publikaci nazvané Neomezené možnosti člověka najdete fakta, která dokazují, že každý z nás disponuje neuvěřitelnými schopnostmi. Všichni totiž můžeme létat nebo se přemísťovat na libovolné vzdálenosti, můžeme spatřit budoucnost a žít spokojeně i v současnosti.
V knize nalezete šokující objevy vědců z celého světa, například jakými zdroji disponuje lidský mozek, jaký je smysl energetického systému organizmu, přičemž většina z nich byla potvrzena i experimentálně a fyzikálně objasněna. Dozvíte se pravdu o filipínských léčitelích, o časoprostorových fenoménech i o biopoli. Po přečtení této publikace, jež je určena nejširšímu okruhu čtenářů, navíc získáte přehled o nových vědeckých teoriích.

ISBN: 80-89227-11-2
EAN: 9788089227112
Formát: Brožovaná, 240 str., 130x200
Rok vydání: 2005

Myšlenky

Jedním z nejsilnějších typů energie, který řídí vědomí, je myšlenka. Sovětským vědcům se ji dokonce podařilo vyfotografovat, navíc badatelé vypracovali aparaturu, která zachycuje nejen myšlenku, ale dokonce i její nejjemnější nuance. Intelekt představuje myslící přístroj, jenž bez ohledu na přání jednotlivce stále vyzařuje tvůrčí nebo ničivou energii představ, která vyplňuje prostor. Náš rozum představuje v užším slova smyslu továrnu na dobro i zlo a nemůže být nečinný. Pokud rozum vědomě nezatěžujeme nezbytnou prací, bude přemýšlet o čemkoliv, to znamená, že začne „lovit" z podvědomí první informaci, na niž narazí, přičemž se nebude starat o její účelnost nebo kvalitu, ale o různorodost a kvantitu, protože základní potřebou rozumu je cítit se živým, vzrušovat se, vibrovat a odpovídat na všechny projevy světa, které jsou registrovány skrze smyslové orgány. Z tohoto důvodu je naše mysl nestálá, vrtošivá, roztěkaná, nerada se zabývá jedinou věcí a nerada zůstává na stejném „místě". Někdy dokonce sama sebe ztotožňuje s člověkem. Většina lidí nedokáže svoje myšlenky koncentrovat. „Mysl moderního člověka se změnila v bezvýznamnou mozkovou kontrakci. Náš zrak není schopen zaznamenat jakékoliv výsledky rozumové činnosti, což znamená, že žádné neexistují."

„Obyčejná myšlenka, řeknete si. Už jste se ale někdy doopravdy zamysleli nad tím, co to vlastně myšlenka je a kde vzniká? Přemýšlíme temenem, očima nebo třeba ušima? Nikoliv, taková tvrzení mají k pravdě daleko, vaše mysl je tam, kam soustředíte svoji pozornost. Můžete tudíž přemýšlet libovolným místem, na něž se koncentrujete. Zkuste si představit, že například trpíte bolestí zubů a potřebujete zajít k lékaři, jste ovšem přesvědčení, že vám to způsobí bolesti, a tak si představíte, jak se doktorova vrtačka ,zakousne' do vašeho chrupu... Zub začne bolet ještě silněji v závislosti na míře vaší pozornosti. Vlastně veškerou svoji energii v podstatě koncentrujete na to, abyste bolest v zubu zesílili. Jak to je ale v situaci, kdy se naše myšlenky kdesi líně toulají, kde se pak v takovém případě nachází mysl? Cítíte ji v hlavě? Je tam? Myšlenka je všude, kam ji soustředíme, je v nás samých, dokud o sobě přemýšlíme. Myšlenka se objeví všude, kde se nám zachce, bude všude tam, kam ji nasměrujeme. "

Člen Ruské akademie přírodních věd Gennadij Ivanovic Šipov uvádí: „Myšlenky představují útvar pole s vlastní organizací, jsou to shluky v torzním poli, které se samy udržují. My je pak vnímáme jako obrazy a ideje.'' Torzní pole procházejí libovolným přirozeným prostředím, aniž by docházelo k energetickým ztrátám. Proto může být myšlenka snadno předávána od jednoho člověka ke druhému, podobně jako například radiové vlny, které putují od jedné stanice ke druhé.

Za nejpřekvapivější vlastnost myšlenky můžeme označit obrovskou tvůrčí a destruktivní sílu, kterou disponuje. Nikomu se nepodařilo postavit dům, aniž by si nejprve nepromyslel jeho plán. Žádné letadlo nikdy nesvrhlo bombu, aniž by ji předtím vymysleli odborníci v laboratoři. Jakýkoliv materiální objekt může být zničen bombou, zemětřesením, ohněm nebo tlením, ovšem jeho představa, myšlenkový obraz, zůstává dál. Bude existovat až do chvíle, dokud bude naživu její „architekt". Právě díky představě je možné postavit nespočet domů, které budou navlas stejné. Dokonce i po architektově smrti může být jeho myšlenka znovu zrealizována těmi, kteří dokážou číst záznamy v paměti přírody.

Myšlenky lze rozdělit na drobné, průměrné a silné. Malé myšlenky disponují poměrně nízkým energetickým potenciálem, nacházejí se okolo člověka samého a ovlivňují jeho myšlení. Nejedná se o nějaké specifické typy, ale spíše o nálady, nikoliv o činy; označujeme je jako prostorový sliz.
Jestliže silná myšlenka prostupuje vrstvou takovéhoto „slizu", obaluje se náladou, získává odstín vážnosti či lehkosti, mění barvu a často také smysl, vyvyšuje se nebo nedoceňuje, jednoznačně ale dochází k jejímu zkreslení. Právě proto dochází k tomu, že když má člověk špatnou náladu, myslí mu to hůř, než když je naplněn radostí. Existuje řada metod, při nichž se drobné myšlenky okamžitě polarizují. Když se například probudíme, můžeme myslet na klid a dobro, usmát se, protáhnout se a vstát se skvělou náladou, bezpochyby se to odrazí na naší aktivitě v průběhu dne. U většiny lidí převládají průměrné myšlenky, které nesou velký potenciál a dokážou se spojovat do určitých energetických útvarů, čímž vytvářejí pole nejrůznějších rozměrů, od těch nejdrobnějších až po globální.
Jelikož podobné přitahuje podobné (stejné náboje nebo torzní víry jednoho rotačního směru se přitahují), spojují se energie myšlenek s totožnými nebo velmi podobnými vibracemi, přičemž taková pole označujeme jako egregory.

Teoretický fyzik A. Martin objasňuje pojem egregor následujícím způsobem: „Egregor představuje živou podstatu, která v první fázi označuje auru skupiny lidí čili část psychické energie, jež se vztahuje ke skupině jako k jednotnému celku. Egregor může čerpat energii zvnějšku. Pokud se však skupina rozpadne, egregor přestává fungovat." Jestliže skupina lidí žije jedním společným ideálem, hodnotou, myšlenkou nebo dalším psychickým objektem, potom daný objekt začíná sílit a strhává na sebe individuální energii členů skupiny. V odpovídajících jemnohmotných rovinách okolního prostoru vzniká jakýsi energetický „shluk" (neboli solito, jak říkají fyzikové) čili egregor. Jeho energie může značně vzrůst, pokud je skupina dostatečně početná nebo v případě, že se skládá z menšího počtu členů, ale disponuje vysokým stupněm úsilí, přání, úvah a tak dále. Takový egregor začíná předávat společnou (skupinovou) energii jednotlivým členům seskupení (například „oslabenému" jedinci). Tímto způsobem vzniká určitá závislost člověka na úmyslech daného egregoru. Jakmile se totiž dostane do oblasti jeho zájmu, člověk se dostává jakoby do středu rezonátoru, který zesiluje nezbytný účinek a dokáže nepřetržitě a bez omezení vyzařovat energii. Na tomto místě je vhodné zmínit, že existuje úplná hierarchie egregorů, jejichž stav závisí na duchovní úrovni energetického zdroje, který představuje základ existence a fungování. Máme na mysli například egregory lidských duší, jež po smrti jedince spojili svůj další osud s aktivitou zbylých egregorů.

Tato kniha zkoumá nejsilnější egregory, které získávají svoji energii pouze od lidí, patřících do určitého společenství. Vznikají totiž z lokalizované „lidské látky", ideje, myšlenkového obrazu, myšlenkové normy a tak dále, čili z průměrné a silné myšlenky. Je třeba podotknout, že vědci už o skupinových Gregorech moc dobře vědí a vytvořili četné metody, jak využít jejich energii (například metoda zrychlené výuky cizích jazyků, metoda „one brain" a tak dále).

Podle názoru A. Martina vzniká každý egregor se souhlasem jemnohmotného světa, s výjimkou skupinového egregoru, který se vytvoří tak, že na základě individuálního karmického programu členů skupiny se jednotlivé egregory spojí, aby splnily určitý karmický úkol. Pokud je společný karmický úkol vyřešen nebo pokud se kolektiv z určitého důvodu rozpadl, pak se silný skupinový egregor rozplyne. Jakým způsobem může egregor řídit lidi? V moci egregorů je například průnik energetických kvant zadaného obsahu do jemnohmotných těl člověka, potřebná myšlenka se nepozorovaně vkrádá a je vnímána jako vlastní.

Technicky vzato není nic těžkého něco takového provést. Je všeobecně známo, že zrakové vjemy si člověk uchovává po určitou dobu (desetinu sekundy). Pokud proto například změníme televizní vysílání s rychlostí pětadvaceti snímků za sekundu, potom daný jedinec nebude rozlišovat jednotlivé záběry, ale bude obraz vnímat jako nepřetržitý a skutečný. Uvedeme následující příklad, kdy do televizního záznamu koncertu klasické hudby vložíme třeba reklamu na pivo. Po každých čtyřiadvaceti snímcích následuje jedno políčko reklamního bloku. Člověk sice nebude tento „pětadvacátý. snímek" vědomě vnímat a analyzovat, ale po poslechu koncertu dostane chuť na pivo. Nezbývá, než poznamenat, že v civilizovaných zemích je onen „podprahový snímek" zákonem zakázán, avšak to, co v lidské společnosti neumožňují zákonné normy, může být povoleno v jemnohmotném světě.

Kvalitu a charakter účinku egregoru určuje jakost a typ myšlenek, které vstoupily do spojenectví, přičemž vibrační frekvence uvedené energie bude průměrná. Proto se vyšší myšlenky přibližují k průměrným, zatímco nízké myšlenky dosahují stejné úrovně. Energie egregorů může člověka povznášet nebo mu naopak může škodit. Pokud lidské shluky, ať už je to rodina, tvůrčí kolektiv, nebo stát, obklopují silné myšlenky, pokud v nich převažuje snaha o tvůrčí přístup, směřování k blahu lidstva či radost z usilovné práce, potom bude egregor napomáhat zrychlení procesu a růstu úrovně pocitů i emocí, jinými slovy dosáhne zvýšení vibrační úrovně. Jestliže však převládá podrážděnost, zloba, zuřivost, hněv, nespokojenost s postavením, výchovou a podobně, jestliže převažuje snaha o čistě hmotné statky, potom bude egregor působit proti pokroku, bude brzdit zlepšení života a v podstatě snižovat vibrační úroveň skupiny.

Jedinec, který se ocitne pod vlivem egregoru, jedná mnohdy nejen proti své vlastní vůli, ale také na úkor sebe sama. Jako příklad můžeme uvést egregor davu, který se formuje v okamžiku jeho vzniku, odpovídá jeho cíli a trvá krátký časový úsek, dokud mají lidé snahu o sjednocení. Kvalita daného egregoru odpovídá průměrné úrovni myšlenek, které do tohoto lidského útvaru vstupují.
Osobnosti se silným intelektem nebo s vysokou kulturní úrovní se jen zřídka ocitají v takové situaci, naopak jedinci s průměrným myšlením rádi navštěvují mítinky a demonstrace, neboť sjednocená energie v jejich vědomí vytvoří pocit vlastní důležitosti a síly. Lidi s nízkým potenciálem tento doplňující proud energie „přetáhne" na průměrnou úroveň myšlení dané masy.
Všechny předvolební kampaně jsou v podstatě založeny na vytvoření egregorů.

Dokud mají lidé zájem o zachování rodiny, existuje rodinný egregor. Jakmile však někdo překročí její hranice, například když děti dospějí a odejdou, potom se rodinný egregor rozdělí a slábne; společný život rodičů už není tak pevný, neboť energetických svazků ubývá. Pokud však základ tvoří láska a společné zájmy, pak je taková rodina pevná a silný svazek polí a mohutný nárůst energie působí na celkové spojení. Obdobně to probíhá u egregorů v kolektivu i ve státě. Egregor této jednotky je stabilnější a dlouhodobý, vzniká po staletí sčítáním energie všech obyvatel státu. Pokud takový egregor obsahuje mnoho chaotické energie a státní činitelé pracují pro sebe, aniž by se starali o blaho svého národa a brali ohled na cíle či úkoly vlastní země, potom takovýto stát není stabilní a nevyhnutelně jej čeká zánik. Na jeho rozvratu se podílejí myšlenky nespokojenosti, nacionální nevraživosti a podobně, naopak jeho stabilitu podporuje společné úsilí o všeobecný prospěch a progresivní ideje. Pokud průměrné myšlenky vytvářejí energetická pole, potom silné myšlenky vytvářejí myšlenkové obrazy. Výrazná myšlenka k sobě přitahuje energii z okolního světa a z jemnohmotné látky vzniká prostorová živá bytost, fantom, který sice nemá duši, ale dokáže samostatně „bloudit" prostorem, dokud nepronikne do egregoru nebo cizího mentálního těla s odpovídajícími vibracemi.

Existuje celá řada metod a technik, jak vytvořit myšlenkové obrazy. Může se jednat o dlouhodobou mentální činnost, při níž se koncentrujeme na silnou a jasnou myšlenku, plánované úsilí k vytvoření čehosi a tak dále. „Člověk často vytváří tolik myšlenkových obrazů, že když přejde do jemnohmotného světa, tyto obrazy ho obklopí, a jako plevel mu brání v přechodu do vyšších sfér."

Profesoru A. F. Ochatrinovi se podařilo sestavit přístroj na pozorování myšlenek. „Jakmile někdo v místnosti jen pomyslí na nějakého konkrétního člověka, vzniká fantom, na nějž tento přístroj ihned reaguje. Pokaždé bezchybně potvrdí existenci dané představy, a to přesně v místě, kde - jako produkt myšlení - vznikla," říká Ochatrin. Fantom napodobuje obraz určitého člověka a dokáže se sám od sebe přemisťovat – právě tento pohyb pak mohou přístroje zaznamenat. Experimenty přesvědčily vědce, že myšlenkové obrazy skutečně existují. Jenom připomínáme, že představují jakési energetické shluky na úrovni pole, které jsou způsobeny silnými myšlenkami nebo emocionálními výlevy. „Požádali jsme jednu senzibilku, aby vytvořila určité pole nasycené informacemi. Její činnost jsme zaznamenali s pomocí fotoelektroniky," popisuje Ochatrin. „Na fotografii bylo zřetelně vidět, jak se z aury, která ji obklopovala, odděluje něco jako obláček a začíná se samostatně pohybovat. Podobné myšlenkové obrazy na snímku vypadaly jako prostupující se sféry nebo ,preclíky'. Pokud jsou nasycené určitými náladami a pocity, mohou proniknout do lidí a ovlivňovat je."

J. Mishlove o této problematice píše: „Každá myšlenka stojí na počátku určitého souhrnu sladěných vibrací v mentálním těle. Díky jejímu impulzu se z mentálního těla odděluje jeho vibrující část. Její obrysy jsou podmíněny typem vibrací, z nichž vznikla. Probíhá to podobně, jako když vidíte obrazce z písku, které se pod vlivem libovolných hudebních tónů chvějí a z okolní atmosféry shromažďují hmotu, která se jim ve své jemnosti podobá. Díky tomu vzniká čistý a jednoduchý myšlenkový obraz, poměrně aktivní živá bytost, která je oduševnělá díky zmiňované ideji. Je-li zhotovena z nejjemnějších druhů hmoty, pak disponuje velkou energií a silou. Pokud ji směruje silná a pevná vůle, stane se z ní mocný nástroj..." Mishlove dále připomíná, že každá myšlenka vyvolává dva následky: vyzařované vibrace a pohyblivou formu. Pokud je lidské myšlení nebo cítění bezprostředně spojeno s nějakou další osobou, potom se výsledný myšlenkový obraz pohybuje směrem k tomuto jedinci a nabaluje se na jeho mentální tělo. Pokud člověk upřednostňuje jen sám sebe nebo jeho myšlenky dlí ve vlastních pocitech, pak takový myšlenkový obraz „slídí" kolem svého tvůrce a je neustále připraven na něho zapůsobit v okamžiku, kdy se dostane do pasivního stavu. Jestliže se daný obraz nezaměří na určitou osobnost, jednoduše volně plyne prostředím, přičemž stále vydává vibrace shodné s těmi, které původně vyslal jeho tvůrce. Nepřijde-li do kontaktu s nějakým mentálním tělem nebo s egregorem, potom vyčerpá svoji zásobu energie a rozpadne se na části. V opačném případě, tedy když nalezne příbuznou vibraci v nějakém mentálním těle nebo pocítí „spřízněný" egregor, ji pohltí mentální tělo jiné osoby nebo splyne s daným egregorem.

Ukazuje se, že myšlenky i myšlenkové obrazy se dají vyfotografovat i zcela obyčejným fotoaparátem, ovšem musí jej držet v rukou senzibil. Kupříkladu geofyzik a doktor technických věd L. S. Pricker je psychotronikem, který registruje myšlenky, představy a další bytosti fotoaparátem značky Zenit. Jeho kniha obsahuje velké množství snímků neboli senziografií, jak je on sám nazývá.
Pricker uvádí: „Myšlenkové útvary, které člověk vyzařuje, mají podobu vlnových vlaků, jež od jedince periodicky odjíždějí při vlně pocitů, vzrušení a dalších stavech, při nichž vznikají emoce. Analýza těchto vlnových vlaků ukázala, že délka vyzařované vlny činí 3,2 milimetru, přičemž velmi často mají tyto útvary sférický nebo válcovitý tvar." Geofyzik dále zdůrazňuje, že během hromadného emočního vzrušení se nad lidmi zvedají a poté klesají velké shluky energie v podobě černých koulí. Jako důkaz svých výroků přikládá Pricker dvě fotografie. Na jedné z nich je zachycena budova almaatského cirkusu v neděli v deset hodin dopoledne, druhý snímek zobrazuje erupci mraku emoční energie, který se po několika vteřinách rozdělil na koule, jež klesly na zem v okolí cirkusu. V jiné práci nalezneme zvláštní fotografie, které vytvořila senzibilka N. Glazkovová u Chrámu Krista Spasitele v den 850. výročí založení Moskvy, konkrétně 6. září roku 1997. Večer tam vystoupil početný pěvecký sbor, načež snímky zaznamenaly ohromující feérii torzních polí před chrámem. „Architektura svatostánku a jeho obrovské kupole generují mocná torzní pole, mění charakter energie okolního prostoru. Pěvecký sbor vytvořil další silnou rezonanci polí, zvuků a myšlenek velkého množství lidí, v důsledku čehož vznikla podivuhodná světélkující aura s neopakovatelným zabarvením... Obličeje na snímcích zakryly vícebarevné červené, žluté a tmavě modré shluky ve všech odstínech... Naši realitu jakoby vytěsňuje jiná dimenze času a prostoru; zřetelné jsou pouze světélkující ohníčky lamp, přechodné hranice jsou vyznačeny zvláštními útvary, které připomínají svazky drátů."

Myšlenka tedy představuje nejvyšší a nejjemnější typ energie, pro nějž neexistují hranice. Pouhou silou myšlenky se dají ovlivňovat dokonce i technické systémy, jak ostatně uvádí A. Kapkov v poznámce „Silou myšlenky", uveřejněné v týdeníku Argumenty i fakty (č. 15 z roku 1999). „Síla myšlenky je zcela hmotná a její distanční zásah do technických soustav je jednoznačně možný. Metodu myšlenkového působení na výpočetní systémy rozpracoval doktor fyzikálních a matematických věd G. P. Grabovoj (stejný člověk, o němž se zmiňujeme v první kapitole této knihy - pozn. aut.). Podstatu svých experimentů vysvětluje jako přenos ,impulzu vědomí do jiného prostoru, do přesně daného bodu časového pole'. Dokonce byl sestrojen i matematický přístroj, který umožňuje dálkové řízení na neobvykle velkou vzdálenost a který si už ,vypůjčili' i odborníci z americké NASA s příslibem poukázat na ruskou prioritu."

V současnosti G. P. Grabovoj uvádí svoji technologii distančního řízení do praxe v technických systémech v mezinárodním středisku prevence katastrof při Ministerstvu pro mimořádné situace Ruské federace a v dalších mezinárodních organizacích pod záštitou OSN.

Věhlasné japonské a americké firmy v rámci vysokého stupně utajení rovněž rozpracovávají podobné řídicí systémy výpočetní techniky nové generace, které pracují se „silou vůle".

Na závěr uvedeme ještě jeden pozoruhodný příklad: v periodiku Anomalija byla totiž v roce 1996 uveřejněna podivuhodná fotografie. Na snímku byl zachycen výzkumník Tunguzského meteoritu A. V. Zolotov a fantom vynikající senzibilky Niněl Sergejevny Kulaginové. Obrázek zaznamenal její manžel Viktor Vasiljevič Kulagin, jenž při pokusech dokumentoval výsledky experimentů fotoaparátem. Vzpomíná si, že „během přestávky někdo z přítomných požádal Niněl, aby se pokusila vyslat proud vlastní energie, svoji auru, směrem k Zolotovovi, který se ji při tom pokusí natočit. Ptáte se, co z toho vzniklo? Za zády Zolotova se objevil fantom senzibilky, jehož k němu vědomě poslala. Snímek jednoznačně prokázal, že lidský jedinec dokáže svého fantoma řídit vlastní vůlí a nasměrovat jej na určené místo".

Z výše uvedeného v podstatě vyplývá, že myšlenka je hmotná. Posíláme své myšlenky do jiných dimenzí a ony se tam beze změny objeví v podobě energetického pole, které na sebe vzalo podobu člověka, jehož v myšlenkách vidíme před sebou. Pokud myslíme na lidi pouze ve zlém, vytváříme si kolem sebe opravdové peklo.
Psychotropní obrazy jsou neviditelné, ale dokážeme je zřetelně vnímat, kazí nám náladu, způsobují churavost a bolesti hlavy. Čím negativněji myslíme a konáme, tím početnější a silnější jsou naše psychotropní formy. Jelikož vedou svou samostatnou existenci a mohou se objevovat v podstatě kdekoliv, jsou přitahovány jinými formami, které jsou naladěné na stejné vlně. Osobnost, která je vytvořila, s nimi už proto nemůže nic udělat, ledaže by se je pokusila zničit pozitivním myšlením, což však není až tak jednoduché. „Možná to odporuje zdravému rozumu, ale věci, kterých se nejvíce bojíme, se nejčastěji také dějí. Víte, že těmi nejschopnějšími vědmami jsou matky? Ženy mají obecně zhruba tisíckrát mohutnější astrální představy než muži. Představte si, že si například dítě vyšlo na procházku a matka se začíná strachovat: vždyť je ještě malé, může ho srazit auto . . . Tyhle myšlenky se však netvoří na základě srdce, ale na základě negativního uvažování, které v daný okamžik „zhmotňuje" danou představu. Modelová situace narušuje skutečnou realitu a neštěstí je na obzoru.
„Vždy buďte přesvědčeni o tom, že se vašemu dítěti nic zlého nestane, hledejte argumenty, dokazujte si to, a všechno bude v pořádku." Důsledně kontrolujte čistotu vlastních myšlenek a mějte na paměti, že nehmatatelný svět myšlenek kontroluje a řídí svět fyzický.

Věhlasný americký vědec, profesor Compton, napsal: „Je možné, že lidská myšlenka je tou nejdůležitější záležitostí na světě"

3 . 1 . 6 . Země je živoucí organizmus

Akademik Kaznačejev zvláště zdůrazňoval fakt, „že rozumem a duchovností je nasyceno vše okolo nás". Oduševnělé jsou dokonce i organizmy, které povazujeme za ustrnulé či mrtvé. Živoucí a myslící je jak vesmír, tak i naše planeta. Prostor okolo nás není prázdný, ale rovněž plný života. Je důležité zkoumat charakter vesmíru a možné vzájemné spojitosti mezi živou podstatou naší planety včetně našeho intelektu a blízkým i vzdáleným kosmem"

O tom, že je země živý organizmus, psal už před šesti tisíci lety velikán Hermes Trismegistos ve svém díle Smaragdová deska, jež se dochovalo až do dnešních dnů. „Z dalekých nebeských výšin k Zemi neustále proudí světová duše, nevyčerpatelný koncentrovaný zdroj světla a ohně, který projde přes veškeré sféry až k nám. Takto se Země nadechuje. Přesně takový vliv má na Zemi centrum ohně, jež představuje Slunce. Od Země neustále vycházejí emanace, jejichž úkolem je očistit planetu od nashromážděných nečistot. Tak vypadá zemský výdech." Dlouhou dobu považovali odborníci uvedený záznam za pouhý poetický mýtus. Před několika lety však získal reálný základ díky výsledkům experimentů. Naše Země skutečně nepohlcuje pouze sluneční záření, ale také vyživující proudy vesmírné energie, která má vliv na existenci života na Zemi a všech jejích obyvatel. Právě o těchto životadárných proudech hovořil svého času i akademik N. A. Kozyrev. A právě tyto proudy mají dnes na mysli současní výzkumníci, když hovoří o torzních vlnách. Toto podivuhodné dýchání Země „spatřili odborníci na biolokaci z Ústavu zemského magnetizmu pod vedením doktora fyzikálních a matematických věd, profesora V. N. Lugovenka. Jak vypadají energetická pole Země? Kde se nacházejí základní centra výměny informací mezi vesmírem a naší planetou?

Starořecký filozof Platon kdysi tvrdil, že Země se podobá koženému míči, který je sešitý ze dvanácti rovnostranných pětiúhelníků a z dvaceti rovnoramenných trojúhelníků. Jejich spojnice (švy) představují energetická centra neboli čakry Země (analogicky s čakrami u člověka). Když moskevští odborníci na biolokaci zkoumali zeměkouli, objevili právě takový systém čaker, přičemž vyšlo najevo, že část z nich kosmickou energii přijímá (světlé čakry) a zbytek vyzařuje zemskou energii (tmavé čakry). Na západní polokouli napočítali sedm světlých čaker, naopak na východní polokouli jich nalezli čtyřikrát víc. Také tmavých čaker bylo na východě dvakrát více než na západní polokouli. Všechny vyspělé civilizace se rozvíjely právě v oblasti uvedených energetických zlomů. Centrální energetická osa protíná severní, respektive jižní pól. Severním přichází energie z vesmíru a prostřednictvím jižního odchází nepotřebná a zpracovaná energie Země. Osoba, na níž byl pokus proveden, spatřila, jak do oblasti severního pólu směřuje mohutný světelný vír namodralé barvy. Rozsah „tornáda" se neustále mění, vír zabírá prostor od pólu až k osmdesátému stupni severní šířky. Na opačném pólu je situace odlišná. Nachází se tam objekt, který připomíná červenou žárovku, z níž vychází matně bílý nebo nahnědlý proud, jenž se podobá obrácené skleničce s ohnutými okraji, které směřují dovnitř. Tato globální energetická síť funguje nepřetržitě, a podporuje tak kosmické a zemské pole. Energetický systém Země však do sebe ještě zahrnuje také složité propletence drobných energetických sítí. Nejznámější jsou Hartmannova mřížová síť, která vede rovnoběžně s poledníky, a rovněž Curryova síť s rozměry buněk 2x2,5 m a 5x6 m. Šířka hranice mezi jednotlivými buňkami činí 60 až 80 centimetrů. Jejich důležitou předností je binárnost, lépe řečeno schopnost střídat světlé a tmavé buňky, které přijímají či vydávají energii kosmického i zemského pole. Tyto buňky existují nepřetržitě; hranice mezi nimi se ale v závislosti na denní době a různých vlivech vesmíru rychle mění. Výsledkem je rozšíření nebo naopak semknutí jednotlivých polí sítě – takovéto jevy nazýváme dýchání Země.

Pro uvedený proces je charakteristická hloubka a rytmičnost, obdobně jako u živých tvorů. Několikaletá pozorování pokusných osob prokázala, že frekvence vdechů a výdechů závisí na denní době, ročním období a zeměpisné šířce. V mírném pásmu se v létě pohybuje mezi třiceti a čtyřiceti minutami, na rovníku pak v průběhu celého roku činí velmi sporadických 130 minut. V noci dýchání prakticky ustane a hranice buněk zůstanou beze změn. Poprvé se Země zhluboka a dlouze nadechne s prvními paprsky slunce, doslova „hltá" světlou kosmickou energii, což se projevuje rozšířením hranic světlých buněk a semknutím tmavých. Poté dojde ke stejně mohutnému výdechu, plocha tmavých polí se zvětší na úkor světlých a následuje normalizace rytmického dýchání až do soumraku, přičemž všichni pozemšťané čerpají blahodárnou kosmickou a sluneční energii. Jak už bylo řečeno, v noci její příliv ustane a vše „usne" až do dalšího rána. Sezonní výkyvy charakterizuje slabší prvotní nádech a slabší proud přijímané energie na podzim a v zimě v mírném pásu, na rovníku se na základě pokusů ve Vietnamu odchylky během roku neobjevují, proud kosmické energie je tedy konstantní. Sám tento fakt je hoden pozornosti, vědci však během výzkumů objevili i další závažné skutečnosti. Ukázalo se, že dýchání Země reaguje také na události, které se odehrávají v okolním kosmickém prostoru. V souvislosti s přeletem Halleyovy komety nad naší hvězdnou oblohou v březnu 1997 se například zvýšila frekvence dýchání z obvyklých třiceti až čtyřiceti minut na dobu okolo jedné minuty. Země se „zadýchala" jako uřícená kobyla. Uvedený stav trval až do února následujícího roku. Změny však pocítila nejen naše planeta, ale i lidé: došlo k náhlému zhoršení chronických onemocnění, prudce narostl počet výjezdů sanitek rychlé záchranné pomoci a mnoho dalšího. Udivující jsou rovněž výsledky měření zemského dýchání, které vědci prováděli během vesmírného experimentu v Moskevské oblasti. K určení proudění vzduchu ve vyšších vrstvách atmosféry vypouštěla družice periodicky do prostoru mraky barevného plynu. Pokusné osoby současně měřily intenzitu zemského dýchání. Na každý oblak umělého plynu země reagovala odchýlením z rytmu, jakýmsi „kýchnutím".

Země je živoucí organizmus. K tomuto závěru dospěli badatelé v roce 1991, když ukončili dlouholetý cyklus unikátních geometrických měření. Doktor geologie a mineralogie I. N. Janickij píše: „Země, nositelka našeho bytí, je živou bytostí, která je prosycena energií. Ve vesmírné hierarchii zaujímá mnohem vyšší místo než člověk." Ke stejným závěrům dospěli výzkumníci na základě pokusů, které se uskutečnily 11. srpna 1999, v den památného zatmění Slunce. O tomto úkazu se ve svých proroctvích zmiňoval už Nostradamus. „Rok 1999, sedmý měsíc. Z nebe sestoupí velký vládce hrůz. K čemu vlastně tento den došlo, a stalo se vůbec něco? Zdá se, že nikdo z nás nezaregistroval jakoukoliv změnu, i když se skoro všichni v hloubi duše obávali „konce světa". Země je obklopena magnetosférou, která vše živé chrání před ionizujícím kosmickým zářením. Vědci neustále monitorují její stav, právě 11. srpna 1999 však byli obzvláště pozorní. Na základě vyhodnocení výsledků dospěli badatelé k následujícím poznatkům: „V okamžiku, kdy měsíc překryl sluneční kotouč, prožila Země silný šok a hodnoty jejího geomagnetického pole se radikálně změnily. Naše planeta vypustila naráz všechnu nahromaděnou energii, načež její potenciál začal prudce klesat, a v jednom okamžiku byl dokonce roven nule. Následně se země postupně vzpamatovávala ze stavu klinické smrti, znovu začalo pracovat elektromagnetické „srdce", ale mělo zcela odlišné parametry. Vektor pole totiž změnil svůj směr, naše planeta se znovu zrodila v jiné kvalitě." To, že se změnil směr vektoru magnetického pole, nenávratně způsobilo globální změny životních podmínek na Zemi. Jak je možné, že jsme v tento zlomový okamžik nic necítili? Jako odpověď na otázku nás nenapadá nic lepšího než následující anekdota. „Probíhá soutěžní klání popravčích mistrů. Účastník, který byl na řadě, vzal šavli, topor a další věci a začal s nimi virtuózně šermovat okolo oběti, jež byla přivázána ke sloupu. Točil a mával s nástroji, načež je odložil na stůl a začal se klanět publiku i porotě. Udivený odsouzenec se kata zeptá: ,A to mělo být všechno? Vždyť hlava zůstala na místě.' A soutěžící odpověděl: ,Myslíš? Tak s ní zkus pohnout.' Je to zkrátka profesionální práce, možná, že i my bychom měli jenom kývnout hlavou...

Jedenáctý srpen nejspíš zůstane výchozím datem, „bodem nula" na nové časové přímce evolučních procesů na Zemi. Začala nová epocha Vodnáře a přechod k šesté lidské rase na naší živé planetě.

Konec ukázky z knihy: T. Tichoplavová & V. Tichoplavov - Neomezené možnosti člověka